Dordeduh v Plzni. Dordeduh a Bethlehem v Plzni – Božkově, je libo rum? Je libo zrak? Stačí sluch. Vyrážím po poledni, pohoda, Plzeň je kousek, peněz málo, tak to beru stopem z Nových Butovic a 1. auto zastavuje do 5ti minut a docela koukám, co mi to zastavilo, za volantem „Barbiena“, naštěstí jen vzhledově. Lehká oprava předsudků. V Plzni jsme „cobydup“, takže stíhám ještě návštěvu tamního Klubu malých pivovarů (na páteční podvečer tam bylo skoro prázdno), dávám nějaké ty Aley, něco na cestu a hurá směr Božkov.

No, moc nespěchám, není proč, nebudu zastírat - přijel jsem jen kvůli Dordeduh a trochu i Bethlehem. Božkov - zajímavá to lokalita, klasická vesnice připojená k městu, náves jak má být i s kapličkou, vše se odehrává v sále místní hospody Pod Kopcem, pivo pitelné, lidí tak akorát (hrubým odhadem něco málo přes stovku (?), možná jsem čekal trochu víc), pár známých, člověk měl pořád dost místa a vzduchu a většina lidí dodržovala i zákaz kouření. Dorážím při konci setu srbských Kozeljnik. Podle známých to prý bylo slušné, že prý hráli i cover od Dødheimsgard. Do sálu jsem se dostal přesně v momentě, kdy skončili, tak nevím. Takže občerstvovací, lehce rumová (jsme přece v Božkově ne?) a tlachací „aklimatizace“ a už si to šinu před podium, na němž právě dozvučili Transylvánci.

Temná ambience, troubení na tulnic(e)/bucia (no takové ty jejich dlouhé rohy), basák Flavius (jindy ho zastupuje klávesačka Gallalin, která se střídá s kytaristou Sol Faurem i na cimbálu) hraje na zvláštní perkusivní prkno paličkami - říká se tomu (asi) toacă. DORDEDUH tedy začínají dle mého očekávání nemetalovou klipovkou Dojană – skvělé „intro“, aby se člověk mohl naladit a v duchu se přenést tam do divokých karpatských hor a lesů. Mno, ten cimbál mohl být víc nahlas, ale jinak provedení bez chybičky. Pokračují intermezzem, ve kterém poznávám nějaký motiv z alba Om z časů Negură Bunget, na který plynule navážou se Zuh. Dokud se hrají brnkací, tišší pasáže, je vše v pořádku, Hupogrammův zpěv (tak přirozeně charimastického frontmana bez zbytečných póz, hecování a keců aby člověk pohledal), připomínající mantry navozuje mystickou, spirituální atmosféru, všechno parádní, ale jakmile se přejde do tvrdších, (black)metalových pasáží - ouha – zvukař si s tím neumí moc poradit, zvuk kytar je trochu přehulenější a když Hupogrammos zařve (on už tak má „chlapec“ sám o sobě dost mocný a silný hlas), hlasitost pokouší můj práh bolestivosti a začínám litovat, že jsem si nevzal špunty. Kapela na zvukaře gestikuluje, po koncertě mi Ovidiu (bubeník) sděluje, že moc nahlas to bylo i na podiu. Časem se to trochu zlepšuje, ale o zvuku, jaký měli na DBE (a mám dojem, že i na Brutalu byl lepší) si můžu nechat zdát, o jinak lahůdkové bezpražcové baskytaře nemluvě. Problémem bylo jistě i to, že bylo málo času na zvučení, kytary Dordeduh mají dost specifický zvuk a málokdy hrají „unisono“, není snadné tuhle kapelu nazvučit, ale zásadním problémem byla prostě přehulenost. Rozhodně se však nejednalo vyloženě o katastrofu, poslouchat se to dalo povětšinou v pohodě, zvláště když jsem se přesunul do prvních řad, kde byly kytary slyšet z aparatury kapely. Nejlépe na mě zapůsobila závěrečná (na novém albu první) a nejdelší Jind de tronuri s perfektními nápady, dynamikou, střídáním jemnějších momentů s blackovými sypačkami. A propó „nový“ bubeník Ovidiu Mihăiţă (po koncertě dochází k malému faux pas, kdy si ho pletu se Sergiem Pontim, ale přechází to s úsměvem, je si prý vědom toho, že jsou si dosti podobní - nestalo se mu to prý poprvé) hrál naprosto skvěle. A to jak tribální rytmy přes přechody, hrátky s činely, tak právě blackmetalové sypačky. Mj. se zmínil, že jsou v procesu nahrávání prvního alba jejich projektu Sunset In The 12th House. Vůbec rozhovor s ním byl velice příjemný.

Pak se jdu podívat na chvíli na SECRETS OF THE MOON, které jsem viděl už před pár lety v Brně, tam mě nebavili vůbec, tentokrát mě sem tam nějaký motiv zaujal, byl však povětšinou hned vystřídán nějakou nudnou pasáží. Průměrný black metal povětšinou ve středním tempu. Za zády jim na obrazovkách běží Begotten, no moc nechápu, k Bethlehem by se to třeba hodilo líp, po dvou skladbách to vzdávám a jdu se radši věnovat tlachání, ze kterého mě vytrhávají až první tóny Bethlehem.

BETHLEHEM jsou kapela složená již ze starších pánů, vypadajících lehce „použitě“, dnes již z původní sestavy zbyl jen basák (na albech i klávesák) Jürgen Bartsch, do nás začíná s přehledem prát svůj archaický black/doom metal. Oproti Dordeduh zde ke zvuku nemám výtek, ona taky sestava kytara, basa, bicí se zvučí o poznání snáze. Hrálo se víceméně chronologicky od Dark Metal (The Eleventh Commandment, Vargtimenn) přes kvltovní Dictius Te Necare (tam si jsem jist jen Schatten aus der Alexander Welt, ale skladeb z něj zaznělo určitě víc) po novější alba. Největší obavy jsem měl z vokálu, hlavně při skladbách z Dictius, ale zde se konalo příjemné překvapení a to, že nový zpěvák Rogier Droog (s kruhy a „pytli“ pod očima jako by nespal alespoň týden – až jsem si vzpomněl na zpěváka z Gaza) dokázal vřískat téměř stejně „pošahaně“ a nepříjemně (v tom nejlepším slova smyslu) jako „šílenec“ Rainer Landfermann. Za zády jim na obrazovkách běží sestřih scén z Murnaova Nosferatu, Browningových Freaks, záběry na rozpadlé domy, invalidní vozíky apod. Žádné kecy, jen divný a ponurý metal od „starých pardálů“. Docela fajn světla a kouř(omety) dokreslují atmosféru. Paráda. Publikum (i já) je nadšené, několikrát se na rytmicky „punkovější“ pasáže rozjíždí i docela slušný kotel a jméno kapely se skanduje ještě potom, co je už jasné, že je konec. Po koncertě kecáme se zpěvákem, prý se připravuje nové album a pak bude další turné - dobrá, přijdu zas

Po nich hráli ještě doomaři Et Moriemur, ale vím, že ti mě nebaví, a hlavně po tom, co předvedli Bethlehem, by to měl těžké asi každý, takže kupuju vinyl Dordeduh (nádherná práce) a přesunuji se do centra Plzně, kde bloumám převážně historickým centrem a podél řeky Mže až do ranního vlaku. „Mise splněna“, Dordeduh i Bethlehem rád uvidím zas a znova, díky pořadatelům za odvahu k uspořádání takovéto akce, příště by mi klidně nevadilo méně kapel, delší hrací sety (zvláště ten Dordeduh byl na můj vkus moc krátký) a lepší zvuk(ař).