Víceméně náhodou jsem někdy v polovině července rozklikl line-up Fluffu a pozvedl obočí. Méně knižně, dostal jsem WTF moment, jelikož Fluff inzeroval vystoupení Andrea Belfiho, elektroakustického bubeníka, což se zdálo na převážně HC akci jako holý nesmysl. Po důkladném průzkumu se z husté informační mlhy obklopující pankáčský Fluff vynořila fakta. Především, Andrea Belfi tam opravdu hraje. Za druhé, hraje v rámci Psych Tentu, tedy jakéhosi festivalu ve festivalu hostícího projekty často silně vybočující z profilu celé akce. Psych Tent je, což byl opravdu problém zjistit, zadarmo a celkově to je zajímavá záležitost shromažďující malé kapely od nás i ze zahraničí; v pátek stojí kromě Belfiho za zmínku dvojice projektů z okruhu kolem KlangUndKrach White Wigwam a Lightning Glove, ale také berlínská zběsilost Batalj.

V jakési kostrbaté parafrázi na „Nechci ani slevu zadarmo“ pak věnuji své peníze místo DIY promotérům Českým drahám a v pátek večer se už rozhlížím po klidných, příjemných Rokycanech. Pohled na mapu odhalil trasu kratší než onu doporučenou na stránkách, takže oprašuji punkovou mentalitu, odpojuji se od stáda pankáčů mířících známou cestou a vyrážím do lesa. Fluff se totiž nachází na letišti mezi dálnicí a přírodní památkou Rokycanská stráň, evidentně známou jako naleziště trilobitů, a, aspoň podle mého skromného názoru, velice vhodnou pro večerní procházky. Přístup od lesa je, samozřejmě, oplocen, takže postupně procházím kolem celého nudlovitého areálu, abych se nakonec potupně napojil na oficiální stezku. Naštěstí je ta stráň super, strmá, s výhledem na město, přerušená občasnými kaňony, se sítí cestiček a lávek.

Díky procházce přicházím na Batalj až v půlce setu a popravdě ani nevím, jestli toho mám nějak litovat. Pár skladeb, které jsem stihl předem poslechnout, mělo sympatický náboj diletantské lásky k bordelu, taková čelní srážka punku a harsh noisu, ze které vzniklo něco méně předvídatelného než noise rock. Papírově by to naživo a nahlas mělo být silnější, ale není. Psych Tent má totiž tak 4x5 metrů, lidi stojí před ním a pódium de facto není, takže se hluk tak nějak ztrácí v davu a trio (kytara, bicí, klávesy, dva zpěvy) ani není vidět. Celkem fajn, ale jak intenzita, tak osobitost slabší oproti očekávání.

Následující indíčko Hissing Fauna přečkávám s klidem v dálce se známými. Námitku, že indie rock není styl, tento koncert vyvrací; ano, je a zní přesně takto.

Popravdě řečeno jsem nevěděl, jak půjde na Belfiho koncertě čistě o sólové bicí a jak moc bude mít předpřipravených samplů nebo synťáky. Řečeno jinak, čekal jsem buď „umělé“ doplňování bicích, nebo akustické vystoupení. Ale Andrea Belfi evidentně všechny podivné zvuky na svých deskách opravdu vytváří z různých bicích nástrojů a je schopný tento proces zopakovat naživo. Není vlastně poznat, kdy začíná opravdu hrát: nejdřív si nahraje nějakým domácky vypadajícím mikrofonem zvuky bicích, prožene je přes modulátory zvuku a pošle si je do jakési pedálové desky, odkud si je může pouštět podle potřeby. Pomalu pak začne vznikat fascinující zvukomalba šumů, hluků a dronů, kterou Belfi usměrňuje překvapivě jednoduchou hrou na bicí. Vzniká dojem úžasné, jedinečné a křehké cizosti. Belfi zní neznámě, a přece přirozeně, u vzniku zvuku stojí úplně obyčejné prostředky. Druhou skladbu, tuším z předloňského Wege, odlišuje drone vzniklý z jakýchsi miniaturních gongů s lehce sakrální náladou. Po krátké době se Belfi zvedne, řekne, že to už asi pro tuhle chvíli a místo stačilo a zmizí. Překvapivě se pak nedostavuje zklamání, ale jen tím větší úžas z mimozemského, nepatřičného a perfektního koncertu.

 
Za Belfim se už připravují momentálně všudypřítomní „post-rave“ Lightning Glove, kteří nedávno vydali svou třetí nahrávku, už druhou na britském labelu Tesla Tapes spojeném s Gnod. LG patří mezi nejpříjemnější novinky u nás, na jejich koncerty jsem slyšel už hodně chvály a na novince se mísí, mimo jiné, dubstep s post-punkem, což zatím nikoho z post-punkových revivalistů nenapadlo. V polních podmínkách Psych Tentu chybí projekce, dokonce ani bouřka nakonec nepřišla (sázeli jsme se, s výhledem na severozápad, jak moc budou Lightning Glove opravdu Lightning), půjde tedy jen o hudbu. I to víc než stačí. Lightning Glove jsou na rozdíl od Batalj patřičně nahlas, takže se může rozjet solidní párty. Taneční prvky jejich hudby samozřejmě naživo daleko víc vyniknou, místy slyším v drobnostech Shackletona, v basovém převalování starý dubstep celkově, vznáší se tu duch Kode9, celkově surová a syrová elektronika. Proti ní vystupuje hlas mezi post-punkovým patosem a naléhavostí Throbbing Gristle. Temné až apokalyptické a celkem strhující.

Večer uzavírají Sky to Speak, jakási kombinace silně béčkových kláves a živých bicích, která je doplněná projekcí. Překvapivě je to docela zábavné, takový plastový soundtrack, lehce psychedelická plavba na dobrou noc, jen člověk nesmí začít srovnávat s ambientem.

Cesta domů je poměrně složitá, jelikož jsem ji moc neplánoval. Někdy před třetí jsem v Praze, pospávám na lavičce a čekám na otevření Hlaváku, pak pospávám na nádraží a čekám na vlak, pospávám ve vlaku, pospávám v Kolíně, pospávám ve vlaku a kolem šesté hodiny ranní odjíždím autem domů, zřejmě poměrně vyspalý, jelikož nepospávám. Někdy v průběhu mi zmizela sluchátka a druhý den jsem úplně mimo, ale to je jedno. Osvěžující výlet.