Články

přeposlat článek tisknout
Punkt meets Music Infinity - den druhý

Punkt meets Music Infinity - den druhý

  • kdy: 9. 4. 2015
  • kde: Praha, Palác Akropolis

Zásadním poznáním druhého dne Punktu je skutečnost, že Jan Bang je génius.

Clarinet FactoryNázev skupiny by neměl budit očekávání třeskuté originality, přesto jsem od CLARINET FACTORY očekával větší odhodlání k experimentu. Navíc čtveřici klarinetistů doplňuje jistý Floex, který to dotáhl až na poměrně zajímavý label Denovali a jehož hudba řadě (nejen) českých posluchačů už pěkných pár let vysvětluje, jak je klarinet zajímavý nástroj. Kvartet však úplně nenaplňuje svůj potenciál - pohodové, písničkové kompozice fungují, ale nevyužívají možností, které nabízí jedinečný souzvuk tří různých druhů klarinetů, naopak hravé výlety k hranicím možností nástrojů působí, co se struktury týče, lehce bezradně. Hravost a nevážnost jsou určitě legitimní a potřebné koncepty - zvlášť v kontextu klasické, „vážné“ hudby - ovšem tady působí spíše jako nedůslednost. Clarinet Factory se pohybují kolem minimalismu, uspořádanějšího moderního (nebo i nu-)jazzu, ale nevynikají. Podotkněme však, že občasný zpěv, byť místy budí rozpaky, působí mnohem méně destruktivně než včera u Havlových. Mnohem zajímavější však jsou ty části setu, kdy se hrají Floexovy skladby. Vtipné je, že Dvořákova role je během celého setu stejná - s laptopem, klarinetem, marimbou spíše doplňuje zvuk tvořený sehranou čtveřicí. I během vlastních kompozic tak převážně přihlíží a přizpůsobuje se změnám, které hraví Clarinet Factory vnáší do jeho struktur. Songy jako Casanova nebo Mecholup disponují silnými motivy i celkově smysluplným vývojem, navíc v tomto podání netrpí místy až příliš obyčejnou Floexovou elektronikou, takže zejména pro člověka znalého Floexovy tvorby jde o velice zábavné chvíle. Clarinet Factory dokáží zdůraznit silnou melodii a hrát si s ní, ale i postupně ji rozložit a skončit u čistě zvukových, „experimentálních“ postupů, přičemž ani autor hudby evidentně neví, jaká deformace přijde příště, a právě proto jej set baví.

Jako první dnes remixují mozek Punktu JAN BANG a AUDUN KLEIVE (primárně bubeník/perkusionista, hrál např. s Terje Rypdalem či Arve Henriksenem - na jeho nejlepších deskách Chiaroscuro a Cartography). Začíná se, tuším, velice klidnými, střídmými plochami, ale postupně se vynořuje rytmus, respektive - nasamplované údery. Bang s Kleivem totiž velice obezřetně kreslí jakousi linku zlámanější než Venetian Snares, kde se prakticky nedá uhodnout, jaký zvuk přijde příště, neřkuli kdy vlastně přijde. Prostředky jsou naprosto minimální, jen střídmé údery více či méně prokreslené různě zmutovanými klarinetovými plochami z předchozího setu. Podobně jako u včerejšího setu to dlouho vypadá jako cvičení v antiklimaxu, přibližně ve dvou třetinách setu se však Bang, jako vždy lámající se do půli těla, doslova utrhne ze řetězu a naservíruje famózní breakcorovou rychtu, po níž hrozí vnímavějším lidem infarkt, jelikož jejich srdce začíná držet Bangovy rytmy. Mistr Bang si u svých kreací dokonce s chutí zařve. Někdy poté se v setu objeví naprosto nepatřičná, geniálně umístěná snová melodie z Floexova Casanovy. No. Kleive se tuším staral pouze o rytmy a občasné melodie pocházely jen od Banga, největší pekla však rozjel druhý jmenovaný, který projevil neskutečný cit pro přibližně cokoli od vzájemného vztahu dvou zvuků přes celkovou gradaci setu po barvu a uměřenost, všechno o to úžasnější, že to vzniklo na místě a navíc v kolaboraci.

Set Bangova nejčastějšího spolupracovníka a druhé osoby Punktu ERIKA HONORÉHO byl méně jednoznačný. Honoré si k živé interpretaci svého alba Heliographs přizval Molvaera, Aarseta a Zacha a pokusil se tak hudbu poskládanou z různých samplů oživit. V norském podání to neznamená přehrání, ale spíš tematickou improvizaci, přesto však tentokrát Honoré sleduje konkrétnější linku, zřejmě podle nahrávky. Kostru vystoupení tedy tvoří hřejivější zvukové plochy, které ostatní vystupující částečně doplňují, částečně destabilizují. Trochu problém je právě v tom, že zatímco Zach a Aarset by spíš tlačili set do abstraktnějších improvizací, Honoré se drží svého, takže obě dvě polohy působí poněkud rozpojeně, navíc proti „autentickému“ zvuku ostatních zní principál trochu uměle. Vyniká však Molvaer, jehož zasněná trubka k Honorého plochám skvěle pasuje a často od něj přebírá vedoucí, vyprávěcí roli. Solidní set, ovšem ze zúčastněných mohlo vypadnout i něco lepšího.

Remixový set STIANA BALDUCCIHO víceméně připomněl, že remixy se dají dělat i obyčejně. Balducci vytvořil ze zdrojového materiálu slušnou, ale tradiční rovnou rychtu, nijak výjimečnou ani zvukově, ani co se tanečního potenciálu týče. Styčných bodů s předchozím vystoupením nacházím minimum; de facto jen jeden ze setů, na které se snadno zapomíná.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

Zatím nikdo nepřispěl do diskuze

aktuálně

diskuze