Články

přeposlat článek tisknout
RHYE

RHYE

  • kdy: 12.6.2018
  • kde: Praha, Meetfactory

Rhye nechali písničky na desce často oholené na kost živě vyrůst a rozkvést.

RhyeVlastními slovy se v mezičase do LA přesídlivší kanadský muzikant Mike Milosh do Prahy vrací rád. Klasicky vzdělaný hudebník (cello + kompozice) si vybudoval solidní sólovou kariéru a k projektům, které ji lemují, patří i Rhye, jeho studiová spolupráce s dánským kolegou Robinem Hannibalem. Studiová v tom slova smyslu, že Rhye sice vystupují, ale bez Robina, který se na živé podobě projektu pro zdravotní problémy podílet ani nemůže.

Do MeetFactory se Rhye vraceli po dvou a půl letech, a ještě s novinkou Blood, která patří k tomu lepšímu, co se letos urodilo. Na rozdíl od řady kolegů není koncert Rhye jen do morku kostí ubíjejícím přehráváním skladeb tak, jak je znáte z desek, naopak, můžete v přímém přenosu sledovat, jak doprovodné kapele rostou a mění se pod rukama. Jen část byla nacvičená a část z podstaty ani nacvičit nešlo.

Rhye

Na Blood míchají Rhye minimalistický pop (představte si spíš současnou americkou lo-fi popovou produkci, než experimentální intošovinu) se současným R&B, a s tím, co by se dalo nazvat jeho kořeny. Pokud spousta nahrávek v tomhle ranku zní až příliš podobně, je to nejspíš proto, že jejich interpreti ani neposlouchají něco jiného, než to, co sami dělají, a je pro ně proto obtížnější nahlédnout dál, jinam. Pokud mluvím o kořenech současného R&B, jde o soul, z části ten „spotřební“ z osmdesátých let, kdy se producenti snažili černou hudbu obrousit a přežvýkat většinovému bělošskému publiku, z části ten původní, autentický, vznikající odspodu, jako forma každodenního autentického vyjádření (nebo jak se říká: řekni o písní). Rhye vyčnívají nejen Miloshovým klasickým hudebním vzděláním, ale především tímhle hledáním kořenů. Pokud už nutně potřebujete příměr, zapomeňte na ten z plakátu o k dokonalosti dovedném minimalismu The xx, a rozvzpomeňte na Little Dragon a jejich vzývání Janet Jackson a „jiných“ osmdesátých let, než jsou ty nejhloupější diskotékové kolovrátky.

RhyeNa Blood jsou ke slyšení písničky často oholené až na kost, jen s minimálním doprovodem a strohou melodií, natolik je na desce vokál v popředí. Do MeetFactory ale Mike dorazil s šesticí spoluhráčů. Předně, s živou rytmikou, k níž se občas připojil na druhé bicí (efekt znásobených perkusí známe třeba od Neurosis) a pokud jsem už naznačil, že živě jsou Rhye jiné kafe, než z desky, je tomu dost jejím přičiněním. Zásluhou živé rytmiky kapela uhrála jako intimní, komorní kousky, s jemnou dobarvující mlhou nástrojů, v níž bubeník bicí jen opatrně oťukává, přes groovy funky (pro představu: nuda á la J. A. R.) a v živějších skladbách se skupina rozjela až k hard rocku. Zkreslená kytara, klávesové koberce a úder do virblu ne jako škrabání mouchy po okně, ale rána do vrat. Rockový dojem umocňovala fenomenální klávesistka, zvládající od tichoučkých osamocených tónů po jejich kaskády, u nichž jsem si dvakrát vybavil Deep Purple. Jen to nebyly hammondky, ale efekty překrytá, syrová a hlučná imitace fender jazz piana. Ale i přes bigbít to pořád byla chytrá černá taneční muzika s procítěným soulovým vokálem. Co ještě podtrhlo pestrost, byli poslední dva spoluhráči. Houslista s výbavou pedálů (shoegaze jde očividně i na housle) suploval na desce výrazné a významné smyčce a kolega alternující mezi cellem a trubkou je dokresloval.

Pokud máte pocit, že se v popu nic neděje, vyražte na Rhye, protože se stejně jako v případě Wye Oak opravdu něco děje, byť s dávkou retra, recyklace, ale můžete být u růstu interpreta, který se někam vyvíjí a přináší něco nového. A to vám každý nenabídne a to je taky důvod, proč na Rhye půjdu rád i příště.

Fotky © MeetFactory

Jiné názory


Přispěj do diskuze

aktuálně

diskuze