Články

přeposlat článek tisknout
ROME, THE STRANGER'S DIARY, MAREK PRCHAL

ROME, THE STRANGER'S DIARY, MAREK PRCHAL

  • kdy: 15.10.2011
  • kde: Praha, Chapeau Rouge

Koncert byl opravdu výtečný jen v několika chvílích, kdy se kapela rozezvučela naplno. Musel jsem proto uvažovat, kdo tomu dal půl plynu: snad kapela, diváctvo nebo já? Co by to ale bylo za koncert Rome, kdyby nezanechal lehkou pachuť tragédie, bezmoci, osamělosti v bezcitném davu?

Rome - live PrahaJiným to trvá mnohem déle, Rome to zabralo pouhých pět let: stát se kapelou s pěti řadovými deskami na kontě (a trojalbem na cestě), která prošla množstvím stylových i personálních změn a od níž se dalo čekat mnohé – a zároveň si nikdo nemohl být jistý, co vlastně v sobotu uvidí. „Změnili jsme styl – a bude se vám to líbit,“ oznámil nám bandleader Jerome Reuter na začátku koncertu: přinejmenším s první polovinou výroku je třeba souhlasit. My, co pamatujeme Rome od samých počátků, kde prim hrály samply a hudba byla více elektronická než akustická, se s touto podobou kapely musíme rozloučit: Rome verze 2011 jsou akustičtí a tiší; ryzí folk, dalo by se říci. Tomu odpovídá i koncertní sestava, kde Jeroma s akustickou kytarou a rozechvívajícího hlasivky kryjí dva basáci (jeden s baskytarou, druhý s kontrabasem – přičemž došlo i na smyčec), klávesák a agilní bubeník (ne však za běžným bicím setem, nýbrž za neofolkovým, kde řidší počet klasických prvků nahrazuje spousta cingrlátek a třepátek dělajících šu-šu). Všichni navíc v košilích a kravatách, jako by chtěli zvěstovat lásku k minulému století – pro Rome tak typickou – i vizuální formou.

Na portálu Setlist.fm jsem si před koncertem našel seznam skladeb, které Rome letos v červnu hráli v Německu (pro srovnání nabízím zde) a podivil jsem se: tolik nových písní? A místo živelných hitů tolik introvertních tryzen? Ano, tolik. A ano, tolik. Setlist v Praze se totiž lišil pouze tím, že byl delší o dva kousky z průlomového alba Nera (konkrétně Reversion a novou verzi Beasts of Prey) a na závěr ještě o ženský hlas ochuzenou Swords to Rust – Hearts to Dust; Jerome to tedy divákům ani trochu neulehčil – zpracovat tolik nových momentů (byť zatím nevydané skladby byly plné úžasných motivů a nadcházející trojalbum jistě nebude špatné) bylo jistě nad síly mnohých a tudíž i odezva byla slabší než u známých hymen. Ani ony hymny nezůstaly nedotčeny Jeromovým vyhlášením změny stylu: vše se přizpůsobilo zklasičtění a nové organičnosti, úplně zmizely samply a elektronické šumy simuloval buď kontrabasista laškováním se svým instrumentem, nebo byly ze skladby prostě vyloučeny. Za zmínku jistě stojí, že ze zatím poslední desky Nos Chants Perdus, která živému stylu kapely odpovídá asi nejvíce, se nehrálo vůbec nic.

Rome - live PrahaHudba Rome je subtilní, něžně tvrdá, držící se vzadu – posluchači se nepodbízí, ten naopak musí udělat první krok, aby se napojil na pavučinu motivů a dostalo se mu osvícení. Naživo je k tomu pochopitelně třeba atmosféry, z jednotlivců se musí stát jednotná masa, jakkoli je politické poselství Rome právě opačné: všichni musí hltat a nikdo nesmí vystoupit z řady. To se v sobotu úplně nezdařilo: pořadatel sice asi plesal nad hojnou účastí, jenže v sálu, kde jste namačkáni jeden na druhého a i zvednout ruce k potlesku je skoro nemožné, vnímáte spíš fyziologii okolostojících a zlehýnka se vás dotýkající tóny hudby často ani nepostřehnete. K tomu připočtěme lidoopy, kteří nedokázali potlačit potřebu mluvit i tehdy, když k nám promlouval Jerome, bar, který se v Chapeau Rouge nachází opravdu nesmyslně blízko koncertního sálu a bujaré skřeky veselící se chátry tak nejsou nijak odizolovány, a přemíru opravdu tichých skladeb v setu (The Torture Detachment, Hope Dies Painless a třeba i To Die Among Strangers, kterou zahrál Jerome sám jen za decentního doprovodu kláves) – všechny tyto jevy erodovaly to, co se parta Skrytých synů Evropy snažila vybudovat. Koncert byl proto opravdu výtečný jen v těch několika chvílích, kdy se kapela rozezvučela naplno, bubeník Patrik udeřil do činelů a spoutal diváky tepem marše (Reversion) – tehdy nebylo možno přemýšlet o čemkoli jiném.

Zvláštní zážitek. Cestou domů jsem musel uvažovat, kdo tomu dal půl plynu: snad kapela (která pro zarytého fanouška nedotknutelné skladby posunula často nikoli směrem, který by vítal, která mnoho es nevytáhla z rukávu a která, jakkoli kruté je to takto říci, prostě není stoprocentně koncertní)? Diváctvo jako celek? Nebo já? Co by to ale bylo za koncert Rome, kdyby nezanechal lehkou pachuť tragédie, bezmoci, osamělosti v bezcitném davu? Vidět velkého Lucemburčana pro mě každopádně byla čest a po vyslechnutí ukázek z nového alba se na jeho vydání těším ještě víc.

The Stranger's Diary - live PrahaO předkapelách jen pár slov, v sobotu tam totiž víc než kdy jindy byly jen do počtu. The Stranger's Diary podle Facebooku fungují už od roku 1992 – budiž, mně přišli jako nepříliš sehraná parta začátečníků, pokoušející se o směsku gothických žánrů. Holka pěkně zpívala, další člen kapely na můj vkus poněkud okázale představil několik podomácku vyrobených hybridních nástrojů, akustická kytara byla nazvučená vyloženě protivně a basák vypadal jako Imhotep (záporák z Mumie) – celek mě však ničím nezaujal a diváctvu víceméně vnucený přídavek vyvolal spíš rozpaky.

Pakliže jakýsi Marek Prchal, mužík s výrazem šílence, vybavený akustickou kytarou a kupou papírů, na nichž měl vytištěné texty jakýchsi vousatých hitů, měl být vtip, pak nemám smysl pro humor. Proč, čí je to kámoš, že ho tam pustili na dvacet minut zdržovat (parafráze toho, jak své vystoupení sám označil)? Zbytečné.
 
Fotky © Ondřej Michal / musicserver.cz

Jiné názory


Přispěj do diskuze

jsem ted poslouchal to novy EP a... co jako znamena ten 40min indus na startu? ;)

velmi vystizny report i Kilmoonuv nazor

Reportáž je velmi trefná, také pro mě byl koncert zážitek jen napůl. První problém byl výběr nevhodných prostor. Celou dobu jsem měl pocit, že jen čekám v lidmi našlapané chodbě, až se to pohne a pustí mě do sálu. Dát koncert Rome do mrňavé sklepní nudle tak pro dvacet lidí mohl jen nesoudný člověk. Místo abych se ponořil do hudby jsem tak spíš přemítal, jestli mi stojí za to vydržet až do konce. Druhý problém byl "mužík s výrazem šílence", který tam neměl co dělat. Kdyby organizátoři pozvali skutečného Wabiho Daňka, tak to beru jako dobrý vtip, tohle se ale nepovedlo.

Výbornej report! Jinak mě tišší, akustická poloha Rome láká mnohem víc než samply, filmový motivy a hymničnost.

aktuálně

diskuze