Poslední březnový den musel být pro všechny fanoušky skandinávského grind coru, respektive crustu velkým svátkem. Sestava v čele s jednou z nejuznávanějších grindcorových kapel všech dob slibovala velký zážitek, což ostatně dokumentovala i velice slušná návštěva.
Začínám si zvykat, že většina koncertů konaných dříve v klánovickém Black Psu se přesouvá buď do Rock Café nebo právě do Exitu Chmelnice. Kluby to zajisté nejsou špatné a svým zázemím poskytují kapelám komfort, ovšem co se zvukové kvality týče, je Black Pes nenahraditelný a zatímco do Klánovic se jezdívalo s naprostou jistotou, dnes vyrážím na koncerty s netrpělivým očekáváním, jestli vystoupení mé oblíbené kapely opět nepotopí zvuk. Přesto, že to na Chemlnici zvukově mohlo být lepší, naštěstí se nedá říct, že by dnešek byl tímto případem.
Role rozehřívačů se zhostili američtí Trap Them, pro mě do té doby neznámá kapela, po které se rozhodně nehodlám zuřivě pídit, přesto, že nezahráli úplně zle. Byl to zkrátka takový průměr, příjemný na poslech, o to více, máte-li po ruce pivečko, jste pohodlně usazeni a v poklidu sledujete. Živelná kombinace sypaček a hysterického vokálu s hardcore/punkem měla potřebnou energii a zejména velice živý zpěvák (který se coby vokální host objevil jak při vystoupení Victims, tak i u Rotten Sound). Žel Trap Them v úvodu vystoupení trápil zvuk a vysvětlit zvukaři, že do odposlechu nechtějí žádné vokály, jen kytary, bylo nad jejich síly.
Jak moc jsou Victims ve svém stylu ceněnou kapelou, bylo dobře vidět z obrovské podpory fanoušků, z nichž někteří neváhali dorazit právě a jen kvůli nim. Hned od prvních tónů bylo jasné, o co tady půjde. Klasická švédská škola crustu s výrazný melodickým rukopisem, do zblbnutí se opakujícími chvátajícími rytmy, vyřvaným vokálem. Nespoutanost, zuřivost a spontánnost, to bylo z vystoupení stockholmských klasiků, kteří uspokojí jak pankáče, milovníky hard coru nebo příznivce drsného rock’n’rollu, cítit především. Jedna skladba jako druhá, stejná hlasová poloha, ostré riffy a melodické vyhrávky, neustále to samé, ale kurevsky zábavné a živelné! Požitek z vystoupení kazil trojici muzikantů především jakýsi ožralý maník, neustále se sápající na pódium, a tak z úst tělem i duší klasických punkáčů zazněla docela nečekaná a netypická věta, že jestli se ještě jednou někdo objeví na pódiu, ukončí koncert :-). Naštěstí se tak nestalo, a tak se slušně narvaný Exit mohl stoprocentního crust’n’rollu nabažit v rozsahu plné půl hodiny.
To, co vynikalo při šou Victims nejvíce, tedy naprostá odvázanost a lehkost, jsem při setu The Ocean naprosto postrádal. Naopak němečtí experimentátoři se snažili o neurvalé, těžkotonážní vyznění, ale výsledný efekt byl upachtěný, těžkopádný a nevýrazný. V některých pasážích měla sice valivá rytmika v kombinaci s přehulenou kytarovou zdí a hlubokým vokálem skutečně sílu, ale výsledný efekt mě příliš nenadchl. Já osobně nejsem, na rozdíl od mnohých, příliš nadšen ani poslední deskou Precambrian, z které se hrálo nejvíce, a tak budu mnohem raději vzpomínat na plavbu v Oceánu na strahovské Sedmičce. Chyběla mi větší pestrost, rozmanitost (což může znít paradoxně u kapely, která ve své podstatě plácá páte přes deváté), a když už se pustili The Ocean do symfonických pasáží, také to rozhodně nebylo ono. The Ocean jsou zvláštní. Nejsou to ani symfometalisté, už vůbec ne nějací melodičtí hitmakeři, na druhou stranu mají daleko i do opravdového sludge bahna, a tak zůstávají někde mezi, což někdo vítá jako vrchol experimentální tvorby, ve mně tento koncert ovšem spíše vznítil obavy, jestli to není takový nijaký bezpohlavní paskvil, který se experimentálně pouze tváří. The Ocean jsem měl rád, zmiňované vystoupení na Sedmičce bylo výtečné a i deska Aeolian mě baví, ovšem tento koncert mě nepřesvědčil. Snad to byla jen výjimka (nebo nebyla nálada – přeci jen The Ocean ke zbytku kapel příliš nesedí) a příště již bude lépe.
To Rotten Sound zklamat neumí a zajímalo by mě, jestli někdy odehráli nepovedený koncert. Jestli ano, tenhle to rozhodně nebyl. Co víc od, po konci Nasum (R.I.P.), asi nejuznávanější skandinávské grindcorové kapely chtít než nemilosrdnou porci ryzího, stoprocentně kvalitního grind coru. A takhle intenzivně zmasakrovat publikum umí snad jen finští veteráni. Jedna maximálně dvouminutová vypalovačka střídá druhou a běsnící kotel pod pódiem dokazuje, že přesně takovou masáž možná ztuhlé kostry diváků potřebovaly.
Největší prostor je věnován novince Cycles, která možná až překvapivě zpomaluje a vyžívá se v pomalejších, drásavých pasážích a na druhou stranu nabízí i až crustové pasáže, které já osobně považuji za naprosto dokonalé. Rotten Sound si zachovávají i svůj typický zvuk, kterému dominují především chrastivé kytary, ale i osobitý a výtečný projev frontmana. Během krátkého setu není příliš prostoru k projetí celé diskografie, ale na povinnou Targets se pochopitelně dostalo, a jestli někomu chyběl stagediving při setu Victims, mohl si ho plně vychutnat během řádění Rotten Sound.
Jako největší vadu na kráse tak musím vnímat celkovou délku setu, která i s přídavkem, který si publikum doslova vyřvalo, nepřesáhla nějakých pětatřicet minut. Jistě, Rotten Sound si na rozdíl od mnohých ukecaných umělců, kteří musí publiku sdělit i co měli k obědu, na nějaké proslovy nepotrpí, a tak sypou (doslova) jednu pecku za druhou, ale i tak je to na hlavní hvězdy večera málo, a myslím, že deset patnáct minut navrch by bylo ideálních. I tak naprostá spokojenost. Nevím, jak vy, ale já mám o grindcorových králích i nadále naprosto jasno.

GhAALL-ERKhA by mART_in