Intelektuální roláky, emocionální košile, načesané patky, elegantní obleky, tak takových a podobných ingrediencí si našinec na koncertě jen tak někde neužije. Snad proto se dnes v Yachtu sešlo tolik osob a osůbek, které potkáte na koncertě jen za velmi neobvyklých okolností. Atmosféra byla jedinečná nejen tím, že přišlo nevídaně mnoho studentů, ale vůbec že účast byla tak hojná, jak jen si věčně prohrávající looser crew mohla přát. Odhad berte prosím s rezervou, ale kolem 150 lidí se do Yachtu vešlo.
Jako první hraje kapela s poněkud nekorektním názvem Hippie Killer. Víc než jsem se dočetl na letáku, tzn. členové Len tak tak hrající deprecore jsem o nich nevěděl. Trochu mě zarazilo jméno kapely – ostatně to na ní bylo když ne nejzajímavější jistě nejdiskutovanější. Doufám že se jich na to někdo pořádně vyptal. Co se hudby týká, byl to takový pelmel, který se pohyboval víceméně na bázi staršího punk/hc a`la třeba Raised Fist, k tomu něco pomalých pasáží, sem tam se blýsknul tradičně hardcorový šlapavý refrén. Zpěv především staroškolně hrubý, tak jak se to líbí hlavně ortodoxním raw-pankáčům, sem tam si zpěvák vystřihnul i grindové ječení. Přišli mi přes přehršel nápadů přece jen monotóní, zkrátka na tuhle kapelu sem nepřišel…
Landmine Spring, proč to zapírat, jsem taky před návštěvou koncertu neslyšel. Leták slibující dva bubeníky mě naladil k očekávání neočekávaného. Bohužel druhý bubeník si nenašel čas. Co dělat, než omluvu přijmout? I tak toho mají Landmine Spring k nabídnutí mnoho. Melodický rock, žádné nemocné kňourání, nebojí se dělat písničky a při živém hraní se do nich pořádně opřít. Vyloženě hitové melodie to sice nebyly, ale přesto se kývání, poklepávání, podupávání nedá zastavit. Dvě kytary, rozjeté bicí a zpěvák mě vyloženě potěšil tím, že…no prostě zpíval. Publikum sice nepropadá žádné „mele“, ale tu bych si ani neuměl představit. Je tu spousta holek a vůbec poměrně specifická atmosféra, která mě baví!
Po chvíli čekání se na minipódiu konečně objevují vytoužené hvězdy. Já osobně jsem si Robocop Kraus oblíbil především po hity natřískaném albu Tiger, ale taky po fluffovém vystoupení, které bylo vyloženě osvěžující. Od té doby RK připravili novou desku, takže očekávání bylo ještě umocněno. Tahle kapela je opravdu zvláštní, třeba jen tím, že pěkně „po staru“ hraje v oblecích (tmavě modré košile a kravaty u instrumentalistů, u zpěváka nejupnutější pruhované tričko ve stylu ruských námořníků a bílé kalhoty). Set otevírá vál z nové desky a po pravdě musím přiznat, že mě až tolik nebere, avšak následující vály z Tigera mě chytají za srdce, a myslím, že stejně jako mě i drtivou většinu ostatních návštěvníků. Chytlavé melodie, naprosto specifický zvuk kláves, podle kterých RK kdykoli poznáte. Instrumentálně nekritizovatelné výkony, zkrátka a dobře emocionální rock, který – měla-li by média trochu soudnosti, by klidně mohl dosáhnout na špici. Nadšený, příjemný zvuk, ale žádný kýč, jen si přečtěte texty a uvidíte, že tahle kapela to myslí sakra vážně. Pravda ale taky je, že nové album (Living With Other People), aspoň z ukázek soudě, se ubírá trošku jiným směrem, než ultra chytlavý Tiger. Ukázku můžete koštnout na http://www.therobocopkraus.de )
Trochu mě překvapilo, když jsem se v reportu z Prahy dočetl, že si zpěvák dělá legraci z popových hvězd 80. let. Podle mého soudu se spíš pohybuje přesně na té hraně, kdy nejste s to určit, jestli je to míněno smrtelně upřímně, nebo jestli je to tak veliký nadhled, přičemž víte, že je v tom kus obojího. Nebojte se, nebudu to rozpatlávat, jen konstatuji, že přesně pohyb po této hraně dělá z RK jednu z nejoriginálnějších kapel jaké jsem poznal. Zpěvák, to je prostě charismatická osobnost, která dokáže obrovskou energií strhnout sál a dělat si s ním co chce. Jeho unikátní pódiovku mu rád baštím i s navijákem. Myslím že dívčí srdce nemohla zůstat v klidu, při pohledu a poslechu tohohle chlapíka.
Skvělý set trvá necelou hodinku a po něm vidím kolem zase o něco víc úsměvů. A pak že tohle pachtění nemá smysl!