Na Kellyho byla domluva jednoduchá. „Vem si volno a vyjedem z Prahy, Scotta musíš vidět, sice to nebude Točník ale..no však uvidíš.“ Utíkám z korporátu zavčas směr Hlavák, kde si dáváme sraz a jdeme pro výbavu. „Na fóru psali, že tam nebude žádný občerstvení, takže lahváče s sebou.“ Billa je naštěstí pokroková, takže berem zásobu Démonů a jihlavských Grandů, v knihkupectví ještě mariášovky na karban a můžeme vyrazit směr Mělník.

Cesta s jedním přestupem příjemně odsýpá jako zásoba našich piv. Shodujeme se že „to chce alespoň ty čtyři nechat nahoru na kapli, je čas, dem okusit místní pípu.“ Točený a studený vždy bodne vhod, míchám karty pro první partii, místní na nás koukají zprvu rozpačitě, ale při plnícím se plůtku na lístku je nakonec spokojený každý. Kluci mi neustále otloukávají mojí neúčast na Točníku, protože „to nic nepřekoná, ta zima, vánice a Kelly, vole.“ Tenhle handicap si vynahrazuji hladkým vedením v karbanu.

Čas se blíží, platíme a jdeme na kopec. Obhlížíme kapli, která už něco pamatuje, rozhodně bych nechtěl žít v době, kdy tohle místo mělo největší slávu. Otevíráme jedno z posledních pivek a jako správný crusties ho kolujeme mezi sebou. Kelly a OldSeed už jsou samozřejmě na místě, uvolněně zvučí v kapli, zatímco lidi se teprve scházejí. Pěšky, autem a na kole. Po chvíli se objevuje Aran a ptá se každého, i nás, jestli by byl problém začít později: „Nám v tom brání jen ten poslední vlak, jede docela brzo,“ „jasný, jasný,“ odvětí a odchází se ptát dál a za pár minutek se vrací: „Kluci, jste jediní, kdo přijel vlakem, mám pro vás odvoz, parkují vzadu, domluvíte se?“ Tady nebylo co řešit, kýveme hlavou, že určitě, takový přístup nás ohromuje. Než stihneme pořádně poděkovat, utíká opět řešit organizaci.

Začíná se pomalu stmívat, kousek od kaple místní pálí "čáry" a Aran oznamuje start Oldseeda. Ve vodách osamocených poutníků s kytarou jsem neplavec, takže se neznale nechávám unášet akustickými tóny a samotným prostorem. Oproti Kellymu je Oldseed (pro mě) trochu veselejší a přístupnější. V podstatě to ale nedokážu klasicky popsat, jde hlavně o to propojení této hudby a prostředí, kdy jednotlivé tóny rozeznívají zcela ztichlou a pozorně naslouchající kapli. Atmosféru narušoval jen psík, který se během jedné skladby motal Oldseedovi za zády.

Samotný Scott Kelly nastupuje už za pomalu zvyšující se tmy, kolem sebe má pár svíček. Jedno-dvě světla dokonávají práci tam, kde svit měsíce nestačí. Osvětlený stojan s notami/texty(?) vykresluje Scotta jako pravého kazatele posledních dnů. Nikam se nepospíchá, tóny se ležérně táhnou kaplí. Mohutný hlas, tak jak ho zná asi většina lidí z Neurosis, sice dokázal zkrotit, přesto ta syrovost působí mnohem silněji než veškeré jejich skladby. Scott, pokud možno, si vybírá netradiční místa na hraní. Liběchovská kaple byla místem, které jeho hudbu dalece umocňovalo. Vítr nepřetržitě šlehající do kaple se zvyšoval, zatímco uvnitř ní se tep přítomných zpomaloval pod taktovkou Kellyho. Jednotlivé „verše“ se spolu s kytarou zařezávají až „nepříjemně“ pod kůži. Přesto jak dokázal ten tok emocí usměrnit, zůstává Kelly k mému údivu až stoicky klidný.

Spousty proměnných tohoto večera do sebe parádně zapadly a vytvořily tak neopakovatelný zážitek. Jestli zlí jazykové tvrdí, že Scott je pouze "ten chlápek s kytarou od Neurosis", nevěřte a nenechte se odradit, tohle se musí prožít...

„I walk through fire for you
your fever it cools me
the ladder in my blood
shows the way to my place next to you.“

Pro mě to totiž byla asi událost roku. Kelly hrál věci z připravované novinky, jednu z The Wake a jeden cover od Johna Townese Van Zandta (klip ilustrační) jehož tribut se plánuje společně s Winem a Stevem Von Tillem na červen.

Odvoz, ještě jednou díky, nás přiváží do Prahy na Palmovku, kde existuje jediná možnost, jak přečkat noc. Na to jsme ale byli připraveni… kdo celou sérii hospodského Prší vyhrál, ani zmiňovat nemusím. Scott s Oldseedem tou dobou byli asi už na cestě na další štaci. Z Liběchova na východ do ruského Petrohradu, kde prvního máje hráli, je to přece jenom štreka.