Občas se k nějaké akci přimotám tak nějak náhodou. Když mi kamarádka před nějakou dobou nabídla, jestli bych se nezúčastnil koncertu SSOGE, kývl jsem a nechal si sehnat lístek. To jsem ale ještě netušil, co mě vlastně čeká. V den koncertu jsem mimo jiné narazil na celkem důležitou věc, a to, že kapela v Praze startuje svoje „Unplugged mini-tour“, což mou maličkost ještě více nahlodalo.

Jako host se představil Tomáš Kočko se svým folkovým orchestrem, který je v našich luzích a hájích celkem známou personou. Když jsem dorazil do sálu, mistr sám už hrál. Už dle vizáže a rozložení publika v sále i mimo něj bylo očividné, kdo na jakého interpreta přišel. Kočkovy folkové skladby mě nijak nenadchly, ale ani neurazily. Asi to bylo zvláštní náladou, která ve mně ještě převládala, tak jsem zvolil spíše poslech skrz dveře s vychlazenou plzničkou na stole. Občasné nápěvy a zvuk nástrojů, jako jsou třeba dudy, mě dokázaly zvednout ze židle, ale pak jsem se stále v pravidelnějších intervalech vracel zpět na své místo a čekal.

V rozložení nástrojů SSOGE se mimo akustických kytar objevil i kontrabas, cello, housle a (možná) velmi podceňovaný cimbál. A právě tento tradiční nástroj měl i díky slibnému nazvučení velmi důležitou úlohu v celém setu. Kapela se ultimátně opřela o své poslední album, které má určitě nejvíce zažité a které si o takovéto předělání doslova říkalo, ale v průběhu večera se objevily i dva staré fláky právě z populárního Relic Dances. Je logické, že bez I Would Dance by to nešlo. Závěrem večera pak zazněly i dvě cover verze: jedna od oblíbených OPETH, druhá od staré dobré ANATHEMY.

Celý koncert pak měl jakousi gradaci. Na začátku kapela zněla lehce nesehraně, což mohla mít na svědomí i jí zmíněná osmihodinová zkouška (nesehranost by pak mohla působit jako nutný neduh), navíc se jednalo o úplně první koncert v rámci tohoto mini-tour, což se jistě na soustředění jednotlivých muzikantů mohlo podepsat také. Ale postupně síla akusticky podaných skladeb rostla, ať už se ohlédnu na vynikající Pramen, co ví nebo singlovku Skryj hlavu do dlaní. Velmi se mi líbila i mužská část zpěvu Pavla Hrnčíře. Nebál se i do tak jemně interpretované hudby použít svůj obhroublejší vokál, který sice byl schválně více zatlačen do pozadí, ale i tak celkové podání pepřil.

Za sebe mohu říci, že jsem odcházel velmi spokojen, nicméně ten, kdo v oblibě Návaz nemá, musel být patřičně rozčarován. Komorní atmosféra však nedávala najevo, že by byl někdo příliš zklamán, pokud tedy nepočítáme zaryté „Kočkovce“, kteří přišli hlavně na předešlého hosta. Holt, jak sama nastávající dvounásobná maminka, Jana Hajdová, poznamenala, bylo zajímavé sledovat, jak se v publiku, už jen podle vzhledu, od sebe jednotliví fanoušci obou kapel lišili; na Silenty prostě pořád ještě chodí „metaláci“.
Za celý Marast závěrem ještě přeji nastávajícímu Silenťákovi pevné zdravíčko, mamince hladký porod a celé kapele brzké shledání na koncertním pódiu.