Dycinky (cinky linky) jsem měl slabost pro kapely z firmičky Redblack, ale potkat je tu na západě Čech se zrovinka nestává denním pravidlem. O to víc zaplesá srdíčko radostí (cinky linky), když se na Plzeňsku objeví. Tentokráte přifrčelo ethno doom komando Silent Stream Of Godless Elegy. Společností jim byly kapelky Interitus (symphony doom metal) a Strangemind (dark rock), které reprezentovaly domácí

půdu (atmosféru obav z nekonečna protínají sluneční paprsky, které z pod vikýře chlácholí houpající se tělo) i sklep (atmosféru obav z konce protínají bledé paprsky, které z pod dveří chlácholí hnijící tělo).
První na řadu přišly nepříliš optimistické písničky podivně smýšlejících postaviček (Bilbo-kytarování, Bronička-zpívání) a postav (Milli-klávesování, Majkí-bubnování a Rip(átko)-basování) tvořící seskupení Strangemind. Ať je to zřejmé nebo nikoliv, nelze nekonstatovat, že SM lze zařadit ke kapelám, které hrají svojskou muziku, jenž nepostrádá duši. Velmi výrazným nástrojem, který tvoří jasný přechod mezi pomalejšími a akcelerujícími pasážemi, je kytara. Bilbo je nadmíru schopný skladatel, který má cit pro výraznou melodii a silný refrén, a tyto atributy tvoří podstatnou část umu kapely. eS.eMka se označují jako dark rock, avšak tak jednoduché to nebude. Řekl bych, že se mísí svižnější post doomová melodika využívající hlubší zpěv Broničky, rockové klávesy s přesahy do alternativních proudů, s příslibem progresivnějších budoucích časů. A jakže to hrálo pánům a slečně onoho večera, inu, parádně. Zvukově to bylo fajn. Vystrčený zvuk kytary s výrazným zpěvem obplétaly klávesy, bicí a maličko zazděná basa (ale to může být i můj problém, jelikož jsem na tyto nástroje tak nějak hluch). Bronička zpívala jako vždy s přehledem a leskem své křehkosti, tu a tam ji doplnil Bilbo. Snažil se křikloun i Rip, leč snad se mu nebohému chtěl zvukař pomstít, ale ač řval, jak řval (až se mu kukadla koulela a tvářičky červenaly), publikum toho moc nezaslechlo. Tento nedostatek ubral některým písním, jelikož právě rozkmitaný vzduch vycházející z Ripovo tlamičky jim dává agresivnější přelom

mezi něhou a bolestí. Normálně bych na tomto místě napsal i nějaké to jméno skladeb, které SM zahráli, leč si poslední dobou hovno pamatuju, tak z toho nebude nic. Snad jen nelze opomenout vypalovačku I Want hitových potenciálů a rozlučkové operování skrze písničku od Nightwish, kterou těžko identifikovat, protože úspěšně finské tajtrdlíky ignoruji (a nehodlám to měnit). Set plzeňských náladotvůrců se vydařil a doufám, že svou koncertní pílí budou přesvědčovat o svých nesporných kvalitách i nadále.
V sestavě bicí, dvě kytary, basa, klávesy, viola, flétna a zpěv (hluboký mužsky modulovaný ústní dutinou do sfér murmuru a čistý ženský). K tvorbě Interitus jsem v dřívějších dobách měl více méně kladný vztah, leč postupem času došlo přerodem k nezájmu. Byl jsem tedy zvědav, jak zahrají (ale moc mi to nevyšlo). Obrovskou výhodou je přítomnost symfonických prvků, které vytváří viola a flétna. Nerad bych se pouštěl do rozborů, jelikož jakoby mávnutím kouzelného proutku jsem podstatnou část hraní kapely, nějakým podivným způsobem propásl (cinky linky).
Ovšem dobývání podia (a srdce přítomných) moravskými melancholiky SSOGE jsem si ujít nenechal. Jejich vystoupení bylo jedním slovem strhující, od živelnosti přes jedinečný muzikantský um. Nejedno oko na sebe strhávala dvojice něžného pohlaví Hanka Nogolová- zpěv a Petra Nováčková-housle. První zmíněná svým bezchybným, všemi barvami pocitů kořeněným zpěvem, o kterém nelze diskutovat. Jedinečný výkon, který zasluhuje nejvyšší ocenění. Druhá svou hrou na nástroj, který pláče … a moc krásně. Juju, hodně moc v tvorbě SSOGE žeru právě housle a violoncello, je jim přenechána melodie a díky své barvě a emocionálnosti vytváří až nadpozemskou náladu. Sajlenti předvedli převážně

novou tvorbu z oceněného alba (Anděl 2004), v které vynikal i zpěvák, jenž murmuřil jedna báseň. Maličko mi neseděl ve starší tvorbě (Wizard z Behind the Shadows, My Friend Who Doesn’t Exist – Themes), ale to bude zřejmou asociací s dřívějšími časy. Z alba Relic Dances se skotačilo u (namátkou) Look, I Would Dance, You Loved the Only Blood, Gigula (i s přednáškou o významu tohoto slova). Vrcholem večera pro mě byla Lonely, která až svým meditativním rázem nechá spočinout v obličejové části znatelný usměv blaženosti. Bylo vidět, že SSOGE mají v Plzni a širém okolí mnoho fanoušků, jelikož plná Lampa dávala najevo kapele plnými hrstmi najevo své sympatie. A věřím, že i díky tomu zavládla neuvěřitelně pohodová atmosféra, kterou kapela oplácela téže vrchovatě. Ne lehce pouštělo Sajlenty pařící publikum z podia a kdyby neukojili přítomné coverzemi Cantara (Dead Can Dance) a Kashmir (Led Zeppelin), snad by tam byli dodnes.
Inu, byl to ve všech směrech poetický večer, který je z kategorie těch vzácnějších. Díky za ně (cinky linky).