SKEPTICISM > opravdu pomalá kapela...

SKEPTICISM > opravdu pomalá kapela...

Stalo se dobrou tradicí, že do sestavy každého útoku buřtem se vklínila kapela, která vás co deset vteřin nečastuje perlou formátu „scream for me“, „come on motherfuckers“ nebo jinými perlami bushovského formátu. Letos tuto štafetu přebírají finští Skepticism, jejichž hudba bude po všelijakých houpačkách, sekačkách a učiněných vidlích (pohřebním) balzámem na duši. Pouze pro úplnost dodávám, že za druhým monitorem a klávesnicí seděl kytarista Jani Kekarainen.

interview_45_px2

Bonmot, který se původně vázal k rockovým dinosaurům sedmdesátých let, by jistě šlo vztáhnout i k současným skupinám: nezávisle na tom, o čem zpívají, končí debaty v autobuse během turné vždy u fotbalu a žen. Platí to i ve vašem případě?
Tak špatné to s námi snad není. Nikdy se probůh nebavíme o fotbalu! Nikoho z nás nezajímá. Ani jiné sporty. O ženách pochopitelně hovoříme, stejně jako o chlastu, životních výhrách i prohrách a výpravách za pomstou. I o hodně dalších věcech, které se převážně váží k turné nebo hudbě obecně.

Skepticism se mohou pochlubit unikátním zvukem. Až donedávna bylo téměř nemožné sehnat vaše rané nahrávky, na kazetě Aethe Kaear (1994) mě ale o to více překvapilo, do jaké míry je její zvuk podobný albům, která jste nahráli a vydali až o mnoho let později. Měli jste od počátku přesnou představu o zvuku, kterého byste chtěli dosáhnout, nebo byl spíše dílem náhody?
Konkrétnější představu, jak bychom měli znít, jsme první dva roky (1991/1992 - pozn. –OO–) určitě neměli. Hráli jsme pomalý valivý death metal v klasické sestavě se dvěma kytarami, která pro nás tehdy byla optimální. Brzy jsme ale došli k tomu, že bychom chtěli „prohloubit“ atmosféru.
Napomohla nám náhoda: když odešel původní basista, byli jsme tak jako tak nuceni změnit styl, a ve stejnou chvíli jsme objevili varhany, s nimiž jdou vytvářet masivní zvukové plochy. Jakmile je použiješ, nepotřebuješ už basu. Začali jsme používat odlišné bicí, především co se činelů týče, a zahodili jsme klasické paličky. Posunu u bicích jsme zákonitě museli uzpůsobit zvuk ostatních nástrojů.
To vše se pochopitelně neodehrálo za jednu noc. Byl to pozvolný, plynulý vývoj. Jediné, co bylo jasné, byla touha posunout se dál. Jak a kam již tak zřejmé nebylo. Vše vznikalo za pochodu, krok po kroku.

Druhou věcí, která Skepticism činí výjimečnými, je, že vydáváte na převážně blackmetalové značce. Je pro vás výhodou, že komunikuje s jiným žánrovým publikem, než jak by tomu bylo v případě, kdy byste se upsali klasickému stoner/doom vydavatelství?
Nejsem si jistý, zda se takto Red Stream dají označit, ale typický doom label rozhodně nejsou… Pojí nás s nimi dlouhá historie ještě z dob, kdy internet nebyl mezi lidmi ani zdaleka tak rozšířený a celý underground fungoval prostřednictvím pošty, ručně psaných dopisů a tutam telefonu. Spolupráce celá ta léta probíhala k naší naprosté spokojenosti, mají pro nás kromobyčejné pochopení.
Když jsme začínali, na výběr ani příliš nebylo. Většina značek byla tehdy stylově vyhraněná a typické stoner/doom značky tu ještě anebo už nebyly. Red Stream byli jedni s mála otevřených všem formách extrému. Díky tomu máme naprostou svobodu, co se týká designu obalů nebo triček. A především: asi jen málokdo jiný by s námi měl tak bezmeznou trpělivost…
Je ale těžké shrnout, zda jde o výhodu nebo ne. Určitě naši hudbu přiblížili mnoha lidem, které žánr v podstatě nezajímá. U kohokoli jiného by to tedy bylo jen jiné, v dobrém i ve zlém.

Proluky mezi alby se staly další poznávací značkou Skepticism. První dvě (s doprovázejícími EP) vyšla v krátkém sledu za sebou, ale Farmakon předcházely tři roky odmlky a po jeho vydání následovalo dalších pět! Co je příčinou/účelem těchto přestávek?
Odjakživa jsme nebyli kdovíjak aktivní kapela. Leda možná v období před prvním albem. Nikdy jsme se nesnažili vydávat desky co rok nebo ob rok, ani na sebe příliš upozorňovat.
Důvod je prozaický: opravdu nám trvá dokončit písničku. Někdy sice jen pár týdnů, ale v mnoha případech i celý rok! Třeba s The March and the Stream jsme se trápili dva roky, než jsme s ní byli opravdu spokojení.
Poslední dvě alba jsme psali bez časových rozvrhů, až jsme jednoho dne zjistili, že písničky jsou ve stádiu, kdy by bylo dobré je během roku natočit, abychom je měli pro jednou z krku. Tohle rozhodnutí je k určitému datu nahrát nás dostává po tvůrčí tlak, který nám umožňuje je dokončit.

I v mnoha dalších ohledech se Skepticism vymykají běžné představě

interview_45_px3

metalové skupiny. Proto má ve vašem případě smysl ptát se i na nejobyčejnější věci, které jsou v rozhovorech s jinými umělci často na červenou kartu. Jak často Skepticism zkouší? Jak u vás vypadá proces skládání? Kolik verzí existuje od každé skladby předtím, než je nahrána?
Podle mě zkoušíme až příliš málo. V průměru jednou týdně… tedy, ne nutně každý týden, ale většinou ano, myslím v měsících před turné. Mezi nimi, respektive mezi alby, o poznání méně. Výhodou je, že spolu hrajeme patnáct let, což nám umožňuje nejen se rychle sehrát, ale vydatně nám to pomáhá i při skládání. Můžu popsat pocit, motiv, a to i dost vágně a ostatní mi i tak rozumí…
Skládáme společně. Většinou někdo, ponejvíce já, přinese motiv, který ho napadne, na zkoušku. Často se stane, že na jeho základě si vytvoříme představu o celku, která při další práci s nápadem často bere za své. A to je důvod, proč mě psaní písniček pořád baví, je to příběh s otevřeným koncem, ve kterém tě i lidé, se kterými hraješ dvacet let, neustále dovedou překvapit.
Obvykle máme rozepsané tři skladby najednou. Jakmile máme dojem, že je písnička hotová, už se k ní nevracíme, abychom ji vylepšovali, měnili. Někdy se neplánované nuance přidají ve studiu, protože až tam ji poprvé slyšíme s dobrým zvukem, jak bude doopravdy znít z CD.

Podle jakého klíče vybíráte písně do živých setů? Dočkají se fanoušci starších skladeb jako třeba Sign of the Storm (nenápadně podsouvám, že právě tahle by na útoku buřty zaznít měla - pozn. –OO–)?
Letošní koncert v Helsinkách jsme s ní otevírali. Nikdy jsme se příliš nezajímali, co by lidé chtěli slyšet, ale kdo ví, jednou dojde i na to dopřát sluchu jejich přáním. Obvykle hrajeme po jedné skladbě z každého alba, každý večer jinou. Před turné obvykle nacvičíme víc písniček, než budeme skutečně potřebovat, a vždy den před koncertem se dohadujeme, které zařadíme tentokrát. V potaz je třeba brát i to, s kým a kde hrajeme. Je-li to festival, kde je víc metalových kapel různých žánrů, dáváme přednost agresivnějším věcem, pokud hrajeme sami, spíše těm meditativním, včetně Aes.

Mezi vašimi alby je znatelný vývoj, dvě však v tomto ohledu z vaší diskografie vyčnívají. Farmakon ani ne tak hudebně, jako spíše tím, že s jeho vydáním jste začali koncertovat a v důsledku toho se objevilo mnoho vašich fotografií, které narušily ucelený grafický koncept, který vaší prezentaci do té doby doprovázel.
S jeho vydání jsme se rozhodli změnit přístup k mnoha věcem, poprvé jsme měli funkční stránky a už nám nevadilo hrát víc koncertů.
Nikdy jsme ale nepokoušeli okolo kapely vytvářet tajemnou auru. Nemáme zkrátka ve zvyku příliš se prodávat. Bude to znít jako klišé, ale posluchači může opravdu být jedno, jak se jmenuje kytarista nebo nedej bože jak vypadá. Chtěli jsme, aby se soustředit jen a jen na hudbu, proto na našich nahrávkách nebyly a asi ani nebudou naše portréty. Nikdy jsme si cíleně image nebudovali, ale to, o co jsme se na albech pokoušeli, tím trochu bylo nabouráno.

Druhým přelomovým bylo následující Alloy (2008),

interview_45_px1

je vykročením vstříc čistšímu zvuku a oproti předchozím nahrávkám je o mnoho přístupnější. Záměr nebo náhoda?
Tentokráte to byla cílená změna. Pro starší desky byla charakteristická jednoduchost, stály na prajednoduchých, přesto fungujících motivech a právě tento prvek se s Farmakon vytratil. Ne docela, ale skladby se vydaly jiným směrem: byly navenek jednoduché, ale uvnitř opravdu komplikované. Na Alloy jsme se pokusili rozvzpomenout na kouzlo jednoduchosti prvních desek, na které jsme chtěli naroubovat vlivy, které jsme v mezičase vstřebali. A myslím, že se nám to docela podařilo.
Druhá věc je čistší zvuk. Změnili jsme nejen studio, ale i přístup co a jak dělat. Už jsme do něj vstupovali s tím, že chceme jednoznačně čistší výsledek. Jedině s ním můžeš dosáhnout agresivnějšího výrazu, do písniček vložit víc energie, dynamiky, a lépe v něm vyniknou drobné nuance. Na druhou stranu jím ztrácíš něco z mohutnosti zvukových zdí i něco z jejich ambientních přesahů.

Spolu s Winter nebo Thergothon jsou dnes Skepticism považování za jedny ze zakladatelů funeral doomu a jednu z nejvlivnějších skupin žánru. Co ale ovlivňovalo v počátcích vás? Do jaké míry se váš vkus za téměř dvacet let od prvních nahrávek proměnil?
V našich počátcích se ještě o doomu jako uceleném žánru nedalo hovořit. Bylo to něco, co na mnoha místech nezávisle na sobě teprve přicházelo k životu. Jediné, k čemu bylo možné odkazovat, byly ty „původní“ kapely jako Trouble, Saint Vitus nebo Candlemass. Ale spíše než je jsme poslouchali klasický death metal. Z něj jsme vyšli a postupně se dostali k vrstvenějšímu zvuku a rozmanitějším náladám.
Neexistovalo ale nic, čemu bychom se chtěli přiblížit, náš vývoj byl spíše otázkou náhod a konsensů. A samozřejmě, do naší hudby se promítlo leccos z naší každodennosti. Jsme Finové, spíše uzavření lidé, a byli jsme mladí, ve věku, kdy všechny nenávidíš…
Můj vkus se léty dramaticky změnil. Metal je dnes třeba třicet procent ze všeho, co poslouchám. Zajímají mě skoro všechny styly hudby. Nemyslím tím nesmysly z MTV, ale všechno od punku přes alternativu osmdesátých let po psychedelii nebo post rock.

Jedním z mýtů, který žánr obklopují, je, že jeho nahrávky často lidé

interview_45_px4

považují za depresivní. Přičemž alespoň ve vaší hudbě není nic znepokojujícího, zneklidňujícího, je spíše povznášející…
Je to jedna z věcí, která mi zůstává záhadou. Možná někomu smutné melodie nebo nostalgická nálada vyplaví něco bolestného, nepříjemného a proto hudbu považuje za depresivní. Pro mě ale funguje přesně opačně: skládat a hrát přesně takové písně je pro mě očista od všeho negativního…

Přednedávnem jste odehráli několik koncertů s Esoteric. Jejich hudba je od vaší velmi odlišná, i když vychází ze stejných základů, a i jako lidé jsou dost odlišní od vás… jak jste spolu vycházeli?
Odehráli jsme s nimi několik koncertů a jsou to… zajímaví lidé… se kterými se dobře hrálo. O hudbě mají docela jinou představu než my, hrají něco docela odlišného, myslím, že pro publikum to byla zajímavá zkušenost mít srovnání dvou různých přístupů ke stejnému žánru.

Jakou roli ve vašem životě hraje humor? Trávíte spolu i čas mimo kapelu?
Humor je pro nás důležitý, asi jako pro každého. Vede samozřejmě ten černý a škodolibý. Dneska už spolu tolik času pohromadě, s výjimkou zkoušek a turné, netrávíme. Ale občas se sejdeme ve městě a tak normálně: popijeme, pochodíme po městě a k tomu vyložíme několik vagónů opileckých nesmyslů. Vídáme se příležitostně i díky projektu Thromdarr, ve kterém většina z nás hraje.

www.skepticism.fi
www.myspace.com/officialskepticism

aktuálně

diskuze