Články

přeposlat článek tisknout
Sacrum Profanum festiwal 2017

Sacrum Profanum festiwal 2017

  • kdy: 30.9.2017
  • kde: Polsko, Krakov, Nowa Hut

Jeden výživný večer na festivalu avantgardní a současné vážné hudby. K vrcholům patřily světové premiéry orchestrálních kompozic od Tobyho Drivera, spektralisty Iancua Dumitrescua s hostováním Stephena O'Malleyho a Orena Ambarchiho a skladba pro vokál od Any-Marie Avram. Zazněly i kompozice od Aidana Bakera, členů finských Circle, Mamiffer a Pawła Kulczyńskiho.

Festival Sacrum Profanum se v Krakově koná již od roku 2003. V počátcích byl zaměřen na sakrální i světskou hudbu 18. a 19. století, postupně se ale v programu začala více prosazovat i klasika 20. století, avantgarda, minimalismus, později i moderní, současná kompozice. V posledních pěti letech se nezřídka dostalo i na experimentální elektroniku a vůbec v kontextu hlavní náplně festivalu překvapivá jména napříč alternativní scénou. Letošní ročník tuto tendenci potvrdil. V šesti dnech zazněla díla Cage, Feldmana, Reicha, Pärta, Ligetiho a dalších známých i méně známých jmen světa moderní vážné hudby, ale došlo například i na tribut a interpretace Moondoga, prostor dostal i Murcof, tradiční africká hudba, hrála se i orchestrální skladba Gruidés od „sluníčkářeStephena O'Malleyho a spousta dalšího. Dohromady proběhlo 20 koncertů a několik dalších doprovodných eventů.

post indie classicalMě ale nejvíce lákal sobotní večerní program. Ten nabízel v rámci bloku zvaného „post indie classical“ světové premiéry skladeb napsaných pro (spíše komorní/ější) orchestr speciálně na objednávku festivalu - mj. od Tobyho Drivera a dalších poměrně známých hudebníků z neakademického prostředí, spjatých spíše s experimentálně/post-rock/metalovou scénou (viz. níže). Druhým lákadlem byl rumunský spektralismus prezentovaný Hyperion Ensemblem, ve kterém na elektrickou kytaru hostuje i O'Malley a tentokrát byl přizván i Oren Ambarchi. O tom, že jsou Poláci velmi mocní grantoví čarodějové už něco víme a díky tomu byly všechny koncerty, zvážím-li, jaký balík muselo stát takovou akci uspořádat, za cenu velmi rozumnou, až lidovou (cca 240-310 Kč v přepočtu za koncert).

Aidan Baker_Spółdzielnia Muzyczna Contemporary EnsembleFestival se odehrával v mnoha různých prostorách po celém městě, oba programy, které jsme navštívili, se konaly v Nowé Huti, což je městská část na východním okraji Krakova, z centra tam cesta tramvají trvá cca půl hodiny. První část večera hostilo Nowohuckie centrum kultury, vybavené sálem působícím jako divadlo, s pohodlnými, stupňovitě uspořádanými sedačkami. Sezení volné, sál plný jen cca ze 2/3, našli jsme si dobrá místa zhruba uprostřed hlediště se skvělým výhledem. Hodně hrubým odhadem bych hádal tak 150-200 lidí (?). Všechny skladby z programu „post indie classical“ odehrál krakovský Spółdzielnia Muzyczna Contemporary Ensemble. Každá měla cca 15-20 minut. První skladbou byla In Instance of Rising od Aidana Bakera. Dosti ambientní, hlavně zpočátku velmi minimalistický kousek, dechy (klarinet, basklarinet – jó ten já obzvláště rád, příčná flétna a myslím, že baryton saxofon?), smyčce (dvoje housle, viola, violoncello) se postupně rozeznívají dlouze drženými, táhlými tóny, jejich zvuky se začínají pomalu propojovat a mísit v poměrně harmonických souzvucích (většinou mollových), citlivě je doplňuje klavír, elektrická kytara a cinkavé zvuky vibrafonu a marimby (?). Postupně se vše zesiluje, několik nástrojů vždy drží dlouhé základní tóny, jiné vybočují a načrtávají minimalistické melodie. Je to trochu melancholické, tajemné, zasněné, místy možná lehce „pohádkově magické“, „slavnostní“ a vlastně dost příjemné, ale ne nějak příliš, nebylo to nijak „překrásnělé“. I přes pomalu gradující zesilování, působící až trošku post-rockově, k žádnému velkému klimaxu nedojde a skladba se po nějaké době pozvolna zeslabuje a rozpouští. V závěru mi to přišlo možná trošičku natažené, ale z velké, převažující části, zvláště takhle na úvod fajn věc. Z celého programu by snad měl vzniknout profi záznam a tuhle skladbu si poslechnu rád znovu.

Jméno Pawła Kulczyńskiho jsem dosud neznal, dle všeho dělá hlavně experimentálnější elektroniku. Jeho Sokoshinbutsu (aranže Piotr Peszat) začíná oproti předchozí pohodičce až kontrastně dramaticky, dominuje poměrně ostrá rytmika vibrafonu, marimby a zvonů. Smyčce i dechy jsou zvláště z počátku spíše disharmoničtější. Klasické nástroje doplňuje i reprodukovaný, elektronický noise a místy i basový drone, nijak zvlášť výrazný ani nápaditý (co se týče použitých noise zvuků), spíš takový příjemný podmaz. První cca třetina tedy dobrá. Prostřední část skladby je melodičtější, harmoničtější, nastupuje poměrně výrazný, „osudově“ znějící leitmotiv, který se mi prvních cca 5 opakování docela líbí, naneštěstí bylo těch repetic mnohem více a postupně mě onen motiv začal i později při jeho návratech spíš nudit až mírně iritovat. Závěrečná abstraktnější, disharmoničtější pasáž dojem spravila jen částečně. Nebýt rozpačité a natahované prostřední částí, hodnotil bych jako dobré, takhle tak nějak napůl ano, napůl ne.

Aaron Turner_Spółdzielnia Muzyczna Contemporary Ensemble

Následující Metapatternig for Constellation od Faith Coloccie a Aarona Turnera (takže vlastně Mamiffer, s aranžemi pomáhal Eyving Kang) byl jednoznačně nejrozpačitějším a nejslabším kusem večera. V několika místech, kde se dostaly ke slovu plíživé disharmoničtější smyčce a pomalu nastupující noise/droneová vlna (byť obojí působilo poněkud prvoplánově) to nebylo špatné. Veškeré naděje ale vždy pohřbily až příliš vlezlé, triviální, banální, patetické, rádoby oduševnělé, sladkobolné melodie klavíru (předpokládám vklad F. Coloccie), které vždy posléze adaptoval i zbytek ansámblu a v těchto chvílích bych byl asi nejradši někde úplně jinde. Vlastně stejný dojem, jako z většiny nahrávek Mamiffer, které jsem slyšel. Mohlo by to být celkem fajn, kdyby tam nebyl ten klavír (případně i zpěv u nahrávek Mamiffer).

Toby Driver_Spółdzielnia Muzyczna Contemporary EnsembleToby Driver_Spółdzielnia Muzyczna Contemporary EnsembleNaštěstí hned vzápětí následovala skladba Through the Arm to Magma od Tobyho Drivera, která mi po předchozích dvou rozpačitých kusech velmi rychle zlepšila náladu a i při vší úctě k Bakerovi, tohle bylo znatelně ještě o pár levelů výš. Tady byla znát mnohem větší skladatelská zkušenost, talent, nápaditost, přesvědčivost a kompoziční jistota (tak neasi). Oproti předchozím skladatelům (Baker a Toby Driver_Spółdzielnia Muzyczna Contemporary EnsembleKulczyński se coby hudebníci dění na pódiu neúčastnili, Turner jen seděl nenápadně za ansámblem a pravděpodobně pouštěl noise - ?) se Toby i k orchestru přidal se svou elektrickou kytarou. Hned na začátku zaujal divoký houslový motiv a úderná, místy docela komplikovaná rytmika. Poměrně silnou úlohu měli hráči na dvě více méně „standardní“ (rock/metal/jazzové) bicí soupravy a i díky nim působila skladba dost dramaticky, byť došlo i na klidnější, kontemplativní momenty. Když už jsem u bicích - drobná výtka míří k lehké zvukové nevyváženosti. Myslím, že všechny nástroje byly pomocí PA trošku přizvučeny, ale bicí, zvláště při hlasitých úderech (zejména těch na ráfek bicích a je možné, že i na nějakou speciální dřevěnou perkusi – ten zvuk by to mu odpovídal) ostatní nástroje trošku přehlušovaly. Nic zásadního, ale v pár chvílích to trošku rušilo. Nástrojové obsazení čítalo výše (u Bakera, resp. viz. foto) zmíněné smyčce a dechy, přibyl fagot. Driverova kytara byla výraznější jen v pár místech, ansámbl povětšinou spíše jen drobně doplňovala. Skladba měla potemnělou, tísnivou atmosféru, zvláště díky výrazným smyčcům a bicím místy i dost neurotickou, dechové nástroje držely spíše dlouhé, táhlé, disharmonicky se prolínající tóny. Oproti předchozímu „easylisteningu“ bylo k poslechu potřeba více soustředění. Nic konkrétnějšího si už nevybavím, takže už jen dojem, že mě skladba bavila a že jí chci určitě slyšet znovu, abych jí mohl plně (d)ocenit. Přemýšlel jsem, jestli mi to nějak výrazněji připomnělo něco od Kayo Dot a asi ani nijak zvlášť, možná jen sem tam vzdáleně něco z Coyote. Driverův rukopis v tom samozřejmě cítit byl, ale bylo to zase jiné. Možná jsem čekal, že mě to „vezme“ o maličko víc, asi bych to nezařadil mezi Driverovy nejsilnější věci, ale soudit takhle dle prvního dojmu? Ne, tohle bude chtít, jak už to u Tobyho a KD bývá, více poslechů. Bude k tomu příležitost, koncert byl nahráván a natočen více kamerami, snad by měl být i oficiálně vydán. I přes drobné výhrady, velmi dobré a jeden ze tří vrcholů večera.

Mika Rättö & Jussi Lehtisalo_Spółdzielnia Muzyczna Contemporary EnsembleMika Rättö & Jussi Lehtisalo_Spółdzielnia Muzyczna Contemporary EnsembleNo a na závěr něco lehčího. Mika Rättö a Jussi LehtisaloCircle a jejich skladba (s aranžemi opět pomáhal Eyving Kang) pro orchestr? Jak tohle může dopadnout? Samozřejmě ne úplně vážně. Místy (hlavně z počátku) vlastně dost nevážně, s nadsázkou, humorem, trochou absurdity a přehrávaného patosu. Jejich kousek Polkuauto byl rozdělen na tři, nebo čtyři části, už si nejsem jistý. Povětšinou jednoduché, harmonické, vtipně znějící, repetitivní, ale (pominu-li slabší začátek) rozhodně ne hloupé motivy hrané orchestrem, doplňovali oba pánové svéráznou hrou na jakési dramatické sdělení čehosi. Místy ve finštině, místy vlastně jen vydávali roztodivné zvuky (a i u nich se tvářili velmi dramaticky a vážně), jakési „hudrování“ atd. Některé části, zvláště když Rättö přešel do zpěvu blízkého opernímu muchomůrkybarytonu (on je opravdu nejen dobrý komediant, ale i muzikant a zpěvák), ale i party orchestru mi připomněly dokonce Magma, nebo podobný zeuhl/rio. Tenhle dojem podtrhly i některé jednodušší polyrytmy. Patetická gesta, zaujaté pohledy „vstříc novým, velkým zítřkům“, pochodování, masáž. Zvláštní, že mě to nenapadlo už dřív, ale Rättö vypadá jako Lenin! Též potěšilo, že i když se Circle ohákli do společenského oděvu (sako, černé kalhoty), nezapomněli i na své nezbytné pyramidkové stahováky a opasky. Metal je zákon! Místy možná trošku natahované, ale celkově dobré, zábavné. Příjemně překvapilo a pobavilo, jak se s tímto úkolem oba svérázové po svém vypořádali.

rumunský spektralismus_Hyperion_EnsembleHyperion EnsembleNásleduje rychlý přesun do cca 15 minut rychlou chůzí vzdáleného Teatru Łaźnia Nowa, po cestě míjíme obří muchomůrky. Opět volné sezení, sál je asi trošku menší, plnější než u předchozího programu (tak z 90%, lidí kolem 200?). I tak ještě ukořisťujeme fajn místa na stupňovité tribuně s celkem dobrým výhledem, jen jako na potvoru zrovna na O'Malleyho a Ambarchiho vidím jen dost omezeně. Na programu bylo 9 skladeb od rumunských spektralistů (jejich tvorba bývá označovaná i jako hudba post-spektrální, nebo hyper-spektrální) Iancua Dumitrescua a jeho manželky Any-Marie Avram. Dumitrescu byl sám přítomen (starý rumunský „hrabě“ v nezbytné červené šále) a své kusy dirigoval. Avram žel asi 2 měsíce před festivalem zemřela, takže jí zastoupil dirigent jiný, jedna z jejích skladeb ten večer prezentovaných nebyla ani zcela dokončená. Mno, tady by možná bylo na místě, abych se pokusil spektralismus nějak teoreticky osvětlit, ale rozumnější bude odkázat třeba na tenhle článek. Rumunský (post-/hyper-)spektralismus (Dumitrescu svou hudbu nazývá také akusmatická, Avram transformační) se zdá být ještě intuitivnější, spontánnější, divočejší, chaotičtější, nestabilnější, experimentálnější (?) než tvorba francouzských zakladatelů směru (Grisey, Murail).

Stephen O'Malleyrumunský spektralismus_O'Malley & AmbarchiDumitrescu i Avram ve svých skladbách propojují zvukové možnosti (barvy) orchestru, elektroniky (noise) i elektrických kytar. V programu vznikly jisté změny, takže mám cca u 5-6 skladeb napsaných pro ansámbl a elektroniku určit, v jakém se hrály pořadí (program zde). O'Malley se k Hyperion Ensemblu připojil na 4 (možná 5?), Ambarchi asi na 2 (nebo 3?) skladby, ale výrazněji jsem jejich nástroje rumunský spektralismus_Iancu Dumitrescu_Hyperion_EnsembleHyperion Ensemble_Iancu Dumitrescu & Oren Ambarchizaznamenal jen ve dvou skladbách, složených právě pro elektrické kytary a ansámbl. V těch zbylých jsem je zaslechl málokdy, resp. často jsem měl problém rozlišit, jaký zvuk pocházel od nich a jaký z reprodukované elektroniky (záměr? – vzhledem k té akusmatice). Navíc jsem jim pořádně neviděl na ruce. Většina skladeb působila extrémně polámaně a roztříštěně, některé pasáže patřily asi k tomu nejrozbitějšímu (minimálně v kontextu moderní vážné hudby), co jsem kdy slyšel. Jako grafický ekvivalent jejich kompozic se dá svým způsobem považovat rozlámaný obrazec, složený ze zářivek, různě měnících barvu a intenzitu světla, visící na zdi za orchestrem (viz. foto). Došlo ale i na táhlejší, droneovější místa. Spektralisté se zaměřují především na práci s témbry. I hudba Dumitresca i Avram je opravdu dost zajímavě barevná, ale jsou to barvy pro„běžné ucho“ dost neobvyklé. Jak z dechů, smyčců, tak z elektrických kytar se derou především rozmanité, často extrémně disonantní „pazvuky“, různě intenzivní „vrzání“ a „skřípání“ apod. (zajímalo mě, jak u takové hudby vlastně vypadá zápis, partitura - a našel jsem alespoň tohle a tohle). A do toho ještě elektronické, zrnité, místy jaksi „tekutě“ působící, noiseové „výboje“. S nadsázkou bych to (alespoň místy) označil za jakýsi „komponovaný, orchestrální noise/drone“. Skladby z tišších, plíživě zneklidňujících pasáží explodují do „hlukových“ pekel často dost nečekaně, někdy to působí skoro až náhodně (což může být částečně pravda – aleatorika?). Místy je to opravdu dost zběsilé, pohyby dirigentů pak připomínají spíš cvičení kung-fu. K zvukové pestrosti, dynamice a dramatičnosti velkou měrou přispívají i tři perkusionisté na bohatě vybavené soupravy všemožných bicích nástrojů, činelů, zvonů, plechů, gongů a „cingrlátek“. I ty smyčcové jsou občas používány trochu jako perkusivní (klepání smyčcem po strunách i po jiných částech nástrojů). Nabízejí se představy tu pohybů a hemžení (mechanického) hmyzu, jindy ponorek a podmořských vraků, drhnoucích o sebe, oživlá továrna na zběsilém útěku, také pocit, že se něco opravdu ohromného bortí. Často ale panuje jen jakési znervózňující, nepopsatelné abstraktno a „cizost“.

Diana Miron_Iancu Dumitrescu

Zach Rowden

Každá ze skladeb měla pozoruhodné pasáže a prvky, ne všechny mě ale bavily po celou dobu. Chvílemi to bylo možná (na mě) až moc experimentální a abstraktní, místy čekání na to, až se to nějak „rozjede“, začne se dít něco zajímavějšího. Nejméně mě zaujala asi skladba AXIS III (Avram) pro sólový kontrabas, byť se do toho Zach Rowden občas slušně opřel a pár zajímavých momentů se našlo. Uvítal bych ale trochu více hlubšího „dronění“ a méně „šmrdlání“ ve vyšších frekvencích. Naopak jeden z vrcholů byla skladba Nouvel Archae II (též od Avram) pro hlas a elektroniku, která se z celého programu nejvíce vymykala. Tu částečně odzpívala („“) houslistka ansámblu Diana Miron, velká část vokálů byla ale pouze puštěná ze záznamu - jediné mínus, s větším počtem živých vokalistů by to bylo asi ještě působivější. Potom, co jsem zavřel oči, mi to ale bylo vlastně celkem jedno. Skladbu tvořila změť různě se proplétajících a mísících se hlasů, zvláštních zpěvů, ale také různé kvílení, chrčení, šeptání, syčení, sípání, mrmlání, mlaskání atd., doplňované jemnějším noisem. Díky práci se zvukem to působilo dost prostorově, hlasy se různě vzdalovaly a přibližovaly. Sabat, bosorky, upírky, duchové, přízraky, zaklínání, rituál, spiritistická seance. Hodně mi to připomínalo rané věci Diamandy Galás (The Litanies of Satan), i když zas až tak děsivý exorcismus to nebyl, spíš jen tak „příjemně strašidelné“, divné, tajemné a magické. Možná nejsilnějším kusem byla až závěrečná skladba SACRUM et PROFANUM. Jak už název napovídá, šlo o kus složený Dumitrescem speciálně pro festival (údajně i na míru místu konání). Ta působila z celého programu asi nejtemněji, měla o trochu lépe uchopitelný tvar než zbytek a také v ní dostali O'Malley s Ambarchim nejvíce prostoru a došlo i na jejich typické hluboké O))) drony (i když tentokrát neměli SunnO))) zesilovače, ale Ampegy). Kompozice trochu připomínala experimentálnější polohy SunnO))). Vzpomněl jsem si při ní třeba na Aghartha (ovšem bez Attilova vokálu a s přece jen výraznějším orchestrem oproti kytarám). V závěrečné pasáži skvěle vyniklo mocně rezonující troubení pozounu (mohlo klidně trvat i déle).

Celkově hodnotím tohle vykročení do „zóny diskomfortu“ (heslo festivalu), částečně do neznáma, kladně. Bylo to zas něco jiného, zajímavého, netradičního, překvapivého. Ne vše mi úplně sedlo, ale to je normální a počítal jsem s tím. Minimálně kvůli Driverově skladbě a dvěma (možná i 3-4?) kompozicím Rumunů jsem rád, že jsem festival navštívil.
 
 
barbakánKrakówHistorické centrum Krakova je pěkné, ke kochání je tam toho poměrně dost. Renesanční tržnice Sukiennice na hlavním náměstí Rynek, Mariánská bazilika se zvláštními věžemi, středověká Floriánská brána s částí dochovaného opevnění, barbakán, nebo poměrně velký románský kostel sv. Ondřeje, údajně jediná budova ve městě, která přestála tatarský nájezd v roce 1241.

hrad WawelCollegium Maius

Překvapilo i dobře zachovalé gotické nádvoří Collegium Maius – části Jagellonské univerzity. No a samozřejmě hrad Wawel s ohromným arkádovým nádvořím a lehce bizarně působící katedrálou sv. Stanislava a Václava. Každá věž jiná, je to trošku taková „splácanina“, ale zajímavá a svým způsobem hezká. Uvnitř je mj. nečekaně honosná, až pompézní rakev papeže Jana Pavla II.

židovská čtvrť Kazimierzkatedrála sv. Stanislava a Václava - Wawel

Krakov má i dobře zachovanou židovskou čtvrť (Kazimierz), zvláště jedna ulice u Vysoké synagogy v noci dýchala atmosférou jak z Meyrinkova Golema, takhle mohl vypadat pražský Josefov před asanací. Oproti Praze působí méně jako turistický skanzen, zvláště večer je tam dost „normálně“ živo.

A taky velká koncentrace hospod s pivními speciály z malých pivovárků. Navštívili jsme dvě. Omerta, příjemný podnik se stylizací á la Kmotr. Ceny na našince krapet vyšší, ale dá se. Koštovali jsme asi 5 druhů z cca 20, mě chutnala zvláště AIPA Pinta Atak Chmielu a AIPA Łańcut Zaciag Towarzyski. O kus dál, poblíž řeky Visly a mostu Grunwaldzki je pivovar s hospodou T.E.A. Time, vařící především (ale nejen) Aley. Nejvíc chutnala IPA Anaconda. Cenově zhruba jako u nás, pivo dobré, ale v Omertě asi chuťově o něco zajímavější. Ke kulinářským highlightům musím zařadit i výborný Vegab (veganský kebab), který dělají nedaleko hlavní pošty.

kostel sv. Ondřejekaple sv. Kingy - solné doly Wieliczka

Jeden z nejzajímavějších (a možná ten úplně nej) cílů spojených s Krakovem jsou ale solné doly ve městečku Wieliczka, které se nachází jen pár kilometrů od Krakova. Kamenná sůl se tu těží už od prehistorických dob, doly jsou na seznamu UNESCO. Pod zemí jsme při prohlídce strávili cca 2,5 hodiny, dostali jsme se až do hloubky 135 metrů, většinou se šlo poměrně svižným krokem a přitom jsme prý prošli Krakova mohylajen 1% celkových chodeb. Je tu i několik různě velikých sálů, některé jsou opravdu ohromné, sochy a reliéfy (vše z kamenné soli), a prostorná, pěkně vyzdobená kaple sv. Kingy s velkými lustry (i ty jsou prý ze solných krystalů). Hotová Morie. Snad trpaslíci nekopali příliš hluboko.

Fajn místo je i tzv. Krakova mohyla, jižně od centra, za řekou. Z výrazné, 16 metrů vysoké mohyly navršené na už tak dost vysokém kopci je dobrý výhled na celé město. V mohyle byl pravděpodobně pohřben nějaký slovanský velmož, datována bývá nejčastěji do 7. století (jsou i teorie, že je starší - keltská) a dle pověstí je zde pohřben zakladatel města, legendární Krak.

Fotky © Buffon a AddSatan

Jiné názory


Přispěj do diskuze

zobrazit vše

Mi ani nepřipomínej... Hlídal jsem děti. Tři koncerty jsem teď už projel :-/

Tvl. já ti dám Oldřich Nový! :-D

Gába: byls včera? Jsem tě tam nikde neviděl...
Musím teda říct, že mě Schönberg živě celkem příjemně překvapil, resp. hlavně 1/3 až polovina - dokud byla noc temná (vlastně solidní depka - v dobrým + asi i trochu efekt "po x měsících slyším živě mistrně zahraný smyčce a sedím ve 4. řadě uprostřed" - takže na takovouhle komorní věc zvuk/akustika ideální), ale jak se to projasňovalo, tak mě to začalo bavit míň a míň, byť furt dobrý momenty, ale pak už moc "limonáda" (nějak mi to evokuje starý filmy s Oldřichem Novým apod., nemůžu si pomoct :) ). Jo a dost mě bavilo, jak to prožívali obzvláště oba violoncellisti, u jednoho jsem už už čekal, že v jednu chvíli rozjede regulérní "headbanging" :)).

no a Messiaen očekávatelně hodně dobrý z převážný části, možná i o malinko lepší, než jsem čekal, sice pár míst taky trošku slabší/natahovaný (mj. sólový party smyčců v druhý polovině), ale třeba sólový part pro klarinet super (ty drone rezonance když to vždycky klarinetistka rozjížděla z tý 4. řady dost intenzivní), pár míst solidní divočina, disharmonicky i rytmicky, chvílema mi to připomínalo až nějaký avant/rio/zeuhl věci a Kayo Dot :) (tak neasi, když z toho/podobných věcí vycházeli :) ), vlastně místy i taková trochu podobná "magická atmosféra" jako u některých věcí KD. Slyšel jsem v rámci "klasiky" už i působivější věci, jasně, ale i tak velká spokojenost a hodně dobrý.

18. 9. Fama Quartet v NoDu (nad Roxy):
ALBAN BERG Smyčcový kvartet op. 3
LEOŠ JANÁČEK Smyčcový kvartet č. 1 z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty
KAROL SZYMANOWSKI Smyčcový kvartet č. 2 op. 56
aneb "Krása dneška" jede dál... (s 80-90 let starými skladbami :) )
www.pkf.cz/251-janacek-berg-szymanowski/
ale už jsem koupil lupen na Messiaena/Schönberga a je toho všeho už nějak moc...

DR: jo, celkem zajímavý, asi mi teda spíš sedí ty klidnější místa (dechy pěkný) a možná chvílema moc "matematika bez něčeho hlubšího" (nebo jak to říct ??), ale povrchní dojem samozřejmě :)

Jinak Continuum od Ligetiho asi znáte co? Bych nevěřil jak může znít cembalo zlověstně, ale Ligeti by dokázal udělat zlo skladbu snad i pro triangl :). Ad klavíry ještě - asi 4 roky zpátky jsem v práci dost poslouchal ČRo Vltavu (jediný rádio, který se dá poslouchat i 8 hodin v kuse) a koncert pro 2 klavíry a orchestr od Bohuslava Martinů se mi taky celkem dost líbil.

AS: Mám na stole pár měsíců LP Alban Berg - komorní koncert pro klavír, housle a 13 dechových nástrojů. Kombinatorika aplikovaná na vážnou hudbu. Zkus to.

Tak Penderecki jasně, škoda, že se v poslední době hrajou a diriguje hlavně ty jeho (neo)romantismy, dědek na starý kolena vyměknul : /, i to Credo teďka v "Syrečkově", není to špatný, ale "všichni" (?) ho asi máme rádi pro jiný věci. Ligetiho mám rád minimálně stejně. Lutoslawskiho taky dost. Pärt je fajn, nějak mě to teda vyloženě "neuchvacuje", ale slyšel jsem tak 2 roky zpátky v tom kostele sv. Salvátora (kde bude Berg hrát v říjnu Griseyho) jeho Pari Intervallo na varhany a živě to byla hodně příjemná meditace. Mj. to tam hrála jistá Katt, dle fotek bych jí tipnul na nějakou popovou hvězdičku (nebo Mrdkur :) ) a přitom na ty varhany fakt válí (mj. Bacha). Ten kostel je českobratrsko-evangelický, strohý prostor skoro bez výzdoby, takže žádný kýčovitý andělíčci a pozlátko, na takovouhle hudbu ideální (a mám ho za rohem od práce :) ). Jo Stockhausen bývá slušnej mindfuck :), F. neznám. Jinak ad klavírní masakry - nejvíc mě teda živě dostalo asi Evryali od Xenakise, to byl hotovej disonantní metal, akorát na piano :), vyloženě atletickej výkon, respekt i před borcem co pianistovi obracel stránky, jenom to usledovat :)! Pak Diamanda Galás (taky spolupracovala s X. že jo), to byl taky mazec, co si dávala a ještě ten zpěv do toho, neuvěřitelný! No a sice mě Turangalila jako celek nevzala, ale některý klavírní party byly taky hodně dobrý a náročný. No a ne zas moc dobře já, navíc co z toho dneska, i když... něco jo a ještě bych to nějak dohromady dal, jak jsem zkoušel před asi 2-3 rokama. Nicméně, radši bych se, ale to bych musel mít přebytečnejch minimálně 80 tisíc :)), naučil buď na basklarinet, nebo fagot, nebo hoboj, tyhle nástroje mě naprosto fascinujou a jejich zvuk miluju, kapela (nebo pokud jsou výrazný v klasice), která je používá má u mě napůl vyhráno :). Každopádně oproti strunným, klávesovým i bicím nástrojům považuju (některý) dechy dost za záhadu, zkoušel jsem si zahrát na saxofon, klarinet, didgeridoo a z těch je těžký vlastně cokoliv smysluplnýho vyloudit :). Depresivní stavy se o mě pokoušej někdy, když vidím hodně dobrýho basáka, co si dává hrozný masakry, hraje prstama a ještě se u toho tváří, že to vlastně nic není :) Ale člověk si to nesmí tak brát, je to přece jen zábava (v mým případě)...

Tyjo, dobře ty! Já zkoušel kdysi pár hudebních nástrojů, ale měl jsem z toho jen deprese :-) Na Bergovi a Webernovi se mi líbí taková ta úspornost a taky, že se v tom ještě docela zorientuju :-) A přesně s tím 1913, Svěcení jara přišlo chvíli potom a hned taky hlukový experimenty Luigiho Russola (byť dnes už trochu vtipný), skvělej rok...
S Mozartem to mám navlas stejný, tedy Requiem a to mi stačí.
Jo, G.H. Haas mě taky chytil, musím se mu naprosto jednoznačně víc věnovat. Od Scelsiho jsem neslyšel nic už pár let snad, taky nevzpomenu co to vůbec bylo. Občas když se chci fakt sesmahnout, tak si pustím třeba nějakej nášup od Briana Ferneyhougha nebo klavírní kusy od Stockhausena, ale fakt málokdy. Právě proto, že absolutně vůbec nechápu která bije :-D
Vlastně Pärta, Pendereckiho nebo Bouleze mám hodně rád, to zase jo.

Koštnul jsem Berga - Altenberg Lieder a jo, pěkný tyjo, zajímavý, musím se na něj mrknout víc, i Weberna, dík za tip! Ad 1913 - to byl vůbec nějakej skandální rok - viz. Svěcení jara :). Jo já vlastně taky heh, nejen, že to doma hrálo a máma hrála, ale chodil jsem 7 let do "Lidušky" na klavír, 5 let na hudební teorii (z který jsem teda pak postupně většinu věcí zapomněl), i nějakýho (jednoduššího) Bacha a Händela jsem dával (a mám docela pořád rád). Ale já byl vždycky hroznej lempl na cvičení, i nějaký malý koncerty sice byly, ale pak jsem s tím seknul. Taky to ve mě "zabilo" nějakou snahu na tom komponovat, tak jsem pak začal hrát na baskytaru jako samouk (a lempl na cvičení jsem pořád :) ). Ad klasicismus - přesně, to je vlastně takovej nudnej "pop" v rámci klasiky, třeba Mozarta (snad až na Requiem) nemusím. 1. pol. 20. století vesměs můžu/mám docela rád, ale naplno to pro mě začíná asi až koncem 50. a v 60. letech. Poměrně nedávno mě celkem dostal Giacinto Scelsi, na konci 50. let už vlastně dělal orchestrální "drone doom" :). No a hodně mám rád i některý současný skladatele - nejvíc mi sednul asi Georg Friedrich Haas, na kterýho jsem narazil celkem náhodou, když od něj něco hráli Fama Q zadarmo v Paralelní Polis. Od něj co jsem slyšel, tak všechno super. Taky většina věcí Kaiji Saariaho. Často mě vlastně na "moderní kompozici" baví práce s barvama, atmosféra, emoce co z toho lezou jsou mi nějak bližší než "stará klasika"/1. pol. 20. stol. ... nebo i kompoziční postupy z kterých tak nějak "nechápu", rád se nechávám překvapovat, ale samozřejmě je to často spíš případ od případu, každej den není (p)osvícení :).

Od Berga mám asi nejraději Orchestrální písně na texty z pohlednic od Petera Altenberga. Kratičká věc, což je u Berga s Webernem typický. Bylo to poprvé zahráno v roce 1913 ve Vídni (dirigoval Schoenberg), ale u třetí věty došlo k výtržnostem a koncert byl ukončenej ještě před Mahlerovým Kindertotenlieder :-) Od Berga je ale nejznámější nejspíš Lulu a Vojcek, což jsou ovšem opery. Jako první na tom koncertě bylo mj. zahráno Šest kusů pro orchestr op. 6 od Weberna, taky doporučuju. Hrozně žeru právě všechny ty jeho "malý kousky". Tedy třeba Pět kusů pro orchestr op. 10, Tři malý kusy pro cello a piano op. 11 atd., plus třeba z pozdní tvorby Smyčcový kvartet. Dobrý je srovnat si to z jeho známou Passacaglií z roku 1908, tam má ještě docela tradiční postupy.
Já právě na vyloženě "klasický" hudbě vyrostl, takže mám Dvořáka rád, stejně jako spoustu další známých autorů. Ale jinak se docela dost vyhýbám klasicismu. Poslouchám hodně i tzv. starou hudbu a pozdní baroko (miluju Handela a mše od Bacha), ale hlavně teda první polovina 20 st., to asi nejvíc.
Od Griseyho se mi něco líbí, ale už si nedokážu vzpomenout co to bylo :-D
A na koncerty pravda chodím teda vždycky v sáčku, ale když se někdo oblíkne "normálně", nemám s tím žádný problém. Ovšem vzít si na sebe růžový triko s nápisem I´m bitch je taky skvělý :-)))

aktuálně

diskuze