Už někdy kolem konce letošního jara se po kuloárech začala šířit informace, že se naše končiny chystají navštívit - v rámci turné ke své poslední desce Serpent Sermon – švédští Marduk aka „most blasphemous band in the world”. Ve chvíli, kdy přibyli ještě newyorští Immolation, začalo být vcelku jasno, že půjde o zásadní hudební akci letošního roku. Alespoň pro nás, co si doma zatápíme nemluvňatama a malujeme stěny na černo.
O to neliběji jsem nesl informaci, která se vynořila někdy v průběhu léta, že má pražský koncert být umístěn ve vinohradském HooDoo. Kromě toho, že ten klub prostě fakt nemám rád - ať už pro nízkost pódia, kdy při větším zaplnění klubu má i středně vysoký návštěvník solidní problém cokoliv vidět, natož pak člověk poněkud… ehm… trpasličích rozměrů, mezi které naneštěstí mám smůlu patřit i já, anebo kvůli šíleně nepraktické místnosti s občerstvením. A kromě tohoto všeho ještě mám za to, že kapacitně by pro koncert takovéhoto formátu HooDoo naprosto nedostačovalo. Naštěstí jsem evidentně k tomuto závěru nedospěl sám a k radosti všech se koncert nakonec přesunul do klubu Nová Chmelnice (prostory, které si pamatujeme do loňského léta jako Exit Chmelnice). A tak už jsem jenom čekal a těšil se. Až se mi samou nedočkavostí samovolně kříže v kapsách obracely. A pak nastal ten slavný den, na krk jsem si nasadil sváteční pentagram, v zrcadle hrozivé grimasy potrénoval, a vyrazil do deštivého večera vstříc Chmelnici.
Nová Chmelnice na první pohled při správném (ne)osvětlení nepůsobí zas o tolik odlišně, oproti tomu, jak si ji pamatuji, ještě když to byl Exit. Po chvíli si ale začnete všímat rozdílů a v tu chvíli je už jednoznačně poznat, že už nejste v klubu, co by byl zaměřen primárně na rockovou hudbu. Ať už z dekorací na zdech, anebo z personálu - trošku vyděšeně působících slečen v oranžových (nebo růžových?, kdo to sakra má v tom podsvětlení poznat) kostýmkách. Těžko říct, zda to byl strach z těch „ošklivých metalistů”, co motivovalo kohosi k rozhodnutí neotevřít šatnu, každopádně bych za to zde rád z celého srdce poděkoval, péct se tam během vystoupení všech pěti kapel v křiváku bylo FAKT príma.
Je 18:45 a na pódiu začíná první kapela večera, náhrada za původně avizované Sinate - britský deathcore DEAD BEYOND BURIED. Musím se tady přiznat k určité předpojatosti, jakmile slyším pojem deathcore, nevyhnu se jistým předsudkům. Poněkud mě frustruje současná trendovitost tohohle žánru a boom kapel řadících se do něj. Taky půlhodinová salva breakdownů by asi nebyl ideální způsob, kterým bych si chtěl krátit čekání na Marduk a Immolation. Nicméně kapela, i přes první corovější skladbu, kdy se moje skepse ještě o trochu prohloubila, nakonec zaujala daleko deathovější polohu, než jsem očekával. A nutno poznamenat, že zpěvákův hlas mi přišel výrazně dobrej, takže se mi ve finále jejich vystoupení docela líbilo. Jenom kdyby tam bylo trochu míň toho coru. Třeba žádnej. Ale jasně, tohle je naprosto subjektivní pohled, řekl bych, že pro fanoušky žánru tahle kapela rozhodně za pokus stojí.
Dead Beyond Buried si odehráli svojí půlhodinku a na pódiu je vystřídali Češi HEAVING EARTH. K HE mám popravdě řečeno poněkud problém zaujmout postoj, respektive jsem přesvědčen o tom, že by mě asi fakt bavili. Podmiňovací způsob používám, protože jsem bohužel ještě neměl to štěstí slyšet je s dobrým zvukem. A ve Chmelnici mi to přišlo v tomhle směru až extrémní. Je to opravdu škoda, ta hudba je sympaticky zběsilá - i přes ten sonický chaos tady, kdy se bohužel všechno slévalo dohromady, člověk slyšel, že tahle kapela rozhodně má co nabídnout. Jenom bych snad preferoval o trochu míň monotónní vokál, ale to bylo na Chmelnici stejně jedno, protože od druhé třetiny už zpěv takřka nebyl k rozpoznání. Škoda.
Krátce po osmé hodině na pódium nastoupili francouzští FORSAKEN WORLD - kapela, která na mě při nejlepší vůli působila lehce schizofrenně. Ono málokdy se vidí kombinace warpaintů a klasického melo-deathu, nehledě na to, že i jejich grimasy a celková image by mi víc seděla k takovým Dimmu Borgir, než k tomu, co hráli. Pokud bych se měl vyjádřit čistě k hudbě, působilo to na mě jako další typický melodický death, který je sice dobře provedený, ale nikam nevybočuje a ve finále se utopí ve vlastní průměrnosti. Možná je to ale dáno tím, že jsem byl už tak trochu na jiné vlně, a je pravda, že jsem na ně zaznamenal i několik vyloženě kladných ohlasů. Taky chlapcům musím nechat, že byli energičtí a fakt se snažili. Nic naplat, i tak tady pro mě žádný výraznější dojem nezůstal.
No, a nadešla hlavní část večera. S prvními tóny IMMOLATION nastalo naprosto jasno v tom, že jestli doteď někdo spal, je to minulostí. A jak se ta apokalyptická mašinerie řítila drtivou rychlostí dál, ve chvíli, kdy jako třetí v pořadí spustili titulní a stejnojmennou skladbu z poslední desky Majesty & Decay, museli být vzhůru už i nebožtíci na Olšaňáku. Immolation se tradičně osvědčili jako naprostí profíci a záruka kvalitního živého vystoupení, jak ostatně předvedli už v létě na Brutal Assaultu. Zvuku naprosto nebylo co vyčíst, a tak zatímco dámy omdlévaly při pohledu na Dolanovu majestátní rotující kštici, koncert se nekompromisně řítil dál. Ze skladeb, co se mi podařilo pochytit: Into Everlasting Fire, A Glorious Epoch, Under the Supreme, Dawn of Possession, jinak kompletní setlist byl:
A potom nastala hodina H, respektive půl desátá, a za rudého podsvícení se - za mlhou hustou tak, že by se dala krájet - pomalu začaly vynořovat siluety členů MARDUK… a nakonec, s patřičným šílenstvím publika, i silueta samotného Mortuuse. Zhruba první třetinu vystoupení takto zůstali, jenom tmavé nekonkrétní postavy kontrastující s červeným světlem. Takovéhle vystoupení se prostě alespoň bez nějaké pompy obejít nemůže, žejo? S koncertem jsem byl naprosto spokojený, zvuk byl stejně jako u Immolation velmi uspokojivý, blastbeaty otřásaly celým klubem, Mortuus dobře komunikoval s publikem a atmosféra byla… byla. Pokusil jsem se tak nějak zachytit i setlist, ale dost možná mi něco vypadlo, anebo se můžu někde plést, opravte mě.Otevřelo se Serpent Sermon, první skladbou ze stejnojmenného posledního alba, které vyšlo v tomto roce. Dál jsme slyšeli Nowhere No-One Nothing z předchozího Wormwood, The Levelling Dust z Rom 5:12. S The Black Tormentor of Satan z desky Heaven Shall Burn... When We are Gathered si konečně Marduk sáhli trochu do minulosti a potěšili i ty, kteří u nich mají ve větší oblibě období, kdy ještě v kapele zpíval Legion. Následovala Slay the Nazarene z Nightwing. Pak jsme se opět na chvíli vrátili k poslednímu albu s na můj vkus asi až příliš utahanou a melodickou Temple of Decay, pokračovalo se Throne of Rats z Plague Angel. Poté jsme se zase vrátili do minulosti, tentokrát velmi hluboko, až k desce Opus Nocturne skladbou Deme Quaden Thyrane. Cesta do minulosti se pak ještě prohloubila až na úplný konec se skladbou Within the Abyss pocházející z jejich vůbec prvního dema, Fuck Me Jesus z devadesátého prvního. Následovaly dvě naprosté klasiky a to Baptism by Fire a Panzer Division Marduk ze stejnojmenného alba. Nakonec se „uzavřelo” titulní skladbou z (opět) posledního alba Souls for Belial. Po chvilce hecování jsme se dočkali ještě dvou přídavků, z nichž první se mi - bohužel - nepodařilo identifikovat. Kdybyste si někdo vybavil, doplňte. Druhý přídavek a zároveň už dočista poslední skladbou byla Wolves z Those of Unlight.
A pak bylo najednou půl dvanáctý, zazvonil zvonec, všechno ztichlo a já opustil klub, stále ovlivněn atmosférou koncertu snažící se setřást intenzivní potřebu zapálit nějaký dřevěný kostel anebo alespoň obětovat pannu za úplňku. Jak se totiž ukázalo, obzvlášť v této části Prahy se ani jednoho zrovna nedostává :) Ale vážně. Osobně jsem byl s koncertem naprosto spokojen, očekávání naplněna. Mám za sebou jeden z těch výrazně lepších koncertů letoška.
/Fotky © Tomáš Šrejber/
Vložit komentář