Staří bardi odpočívají… ANSELMO, VON TILL a WINDSTEIN

Staří bardi odpočívají… ANSELMO, VON TILL a WINDSTEIN

Všem je přes padesát a mimo domovské kapely zalézají do temných koutků v roli tichých melancholiků.

Známý hudební agresor Phil Anselmo si odskočil k akustickému projektu En Minor, kde se ukazuje v nové roli tichého melancholika podobného Nicku Caveovi. Steve von Till se na své páté sólovce přiklonil až k ambientním či new age polohám. A Kirk Windstein si po 30 letech bolestí utápěných v alkoholu a sludge/doomu odskočil k  rockovější melodice. Všem je přes padesát a je to na nich znát…
 
EN MINOR - When The Cold Truth Has Worn Its Miserable Welcome OutEN MINOR - When The Cold Truth Has Worn Its Miserable Welcome Out (Housecore Records, 4. září, 2020)

žánr: rock, ambient, dark americana, dark core, depression core, experimental

Phil Anselmo se po rozpadu Pantery věnoval všemu možnému. Vedle Down ho známe především z jeho různorodých projektů, v nichž snoubil jeden extrém za druhým. V poslední době to drtí hlavně se svými The Illegals, se kterými by měl v příštím roce (pokud pandemie povolí) odehrát nejznámější songy Pantery. Zatímco Down už několik let spí, Anselmo si po padesátce odskočil do akustického bandu En Minor.

Jeho zárodky prý vznikly, když byl ještě dítě, a teď se k němu vrací. Ansámbl většinou tvoří jeho staří hudební známí – třeba kytarista Stephen Taylor nebo bubeník Jimmy Bower. Už některé melodické kousky nebo přímo balady v Down (nebo si taky připomeňme cover Black SabbathPlanet Caravan, který udělali v nejslavnější éře Pantery) dříve napovídaly, že známý zuřivec si chce otestovat i tuhle neagresivní polohu. S En Minor navíc vypnul metalový booster a vyzkoušel si, jaké je to být v poloze Nicka Cavea a jeho Bad Seeds. 

Melancholický, post-rockem, ale hlavně jižanským feelingem načichlý „depression core“ projekt (jak zní marketingové promo), kde si Anselmo zkouší hluboké hlasové polohy Leonarda Cohena. Vesměs jde o posmutnělý folk s psychedelickým nádechem, na kterém mocně pracují zejména cellista Steve Bernal a klávesák Calvin Dover. Když se hrábne do strun a zazní kytarové sólo (On The Floor), nelze si nevzpomenout třeba na klasiky Led Zeppelin. Jindy jsou to ale kusy, které se brání jednoznačnému zaškatulkování – třeba taková tajuplná Dead Can’t Dance vás snadno zanese daleko za horizont. I když jsou skladby vesměs postavené na jednom základním hudebním tématu, který rozvíjejí, je tu řada detailů, díky nimž muzika nestojí na místě. I zřejmě proto se mi tato nahrávka ani po několika měsících neoposlouchala.

 
STEVE VON TILL - No Wilderness Deep EnoughSTEVE VON TILL - No Wilderness Deep Enough (Neurot Recordings, 7. srpen 2020)

žánr: americana, folk, ambient, psychedelic

Folkové písničky na temný způsob. Zadumané táborákovky s nakřáplým vokálem pro zlomená srdce. Už dvacet let forma úniku Steva von Tilla od mateřských Neurosis.

Na páté desce tentokrát jeho kytara ustupuje do pozadí a žezlo přebírají jiné nástroje. Hned první Dreams of Trees nastoluje atmosféru tajemných dálek jiným způsobem – klávesový podklad jako základní aranžmá, a k tomu hra cellisty Brenta Arnolda a Aarona Korna, který se chopil lesního rohu. Skladby díky nim působí mnohem „plnějším“ dojmem, než tomu bylo dřív. Když k tomu připočteme enigmatickou barvu Tillova hlasu, výsledek zní až meditativně. 

Nelze si nevzpomenout na poslední desku Stars of the Lid, No Wilderness Deep Enough je přitom možná více romantická, nicméně ambientní prostředí Stevovi pro jeho tklivou deklamaci sedí. Když k tomu přidáme jeho neveselý pohled na lidstvo a současný stav, ve kterém se nachází, není moc úniku a kam se schovat. Velmi emotivní a působivé.

 
KIRK WINDSTEIN – Dream In MotionKIRK WINDSTEIN – Dream In Motion (2020)

žánr: hard rock, melancholic rock, sludge metal

Kirka Windsteina asi nemá cenu sáhodlouze popisovat. Třicet let je vůdčí silou sludge/doomových Crowbar, kterým se po letech, kdy byli spíše černým koněm undergroundu, konečně poštěstilo a dostali se do většího popředí zájmu. Windstein se sice objevil i v jiných souborech (Down, Kingdom of Sorrow), ale vždy akcentoval svou domovskou grupu, kde má největší svobodu na sebevyjádření. I přesto přese všechno zarazí, že se k vlastní sólovce odhodlal až po takové době.

Dream in Motion samosebou nezapře základní znaky Kirkovy alma mater, ale tentokrát nejde o další počin Crowbar skrytý pod jiným názvem. Řev absentuje, nahradil ho čistý zpěv, riffáž sice nese rukopis vousatého kytaristy, ale prim tu na úkor jeho typických zatěžkaných a valivých nápadů (nářezově působí asi jen šestá Toxic) hraje spíš hardrocková melodika a melancholie, než že by Windstein do posluchačů zatloukal své doomcorové hřebíky. Jde o sbírku balad s řadou akustických pasáží, a byť mají převážně zádumčivé a kontemplativní vyznění, ve srovnání s Crowbarpůsobí až povznášejícím dojmem.

V neustálém návalu dalších a dalších vycházejících desek se mi zprvu zdálo, že album nabízí jen jednostrannou formuli, leč s přibývajícími poslechy si čím dál tím víc cením jeho konzistentnosti a upřímnosti, kde nezastupitelnou roli hraje pravost emoce. Windstein dal do této desky kus svého srdce a je to sakra slyšet.


Přispěj do diskuze

zobrazit vše

Mně šlo spíš o to, že mi chybí větší odvaha k experimentům... Jinak jasně, člověk v tý době trochu přeladil instrument, změnil zvuk a novej žánr byl na světě :-)

taky se dá říct, že zatímco v 90. letech se metalové žánry etablovaly a hledaly vyjádření, v poslední dekádě už jsou ustálené.

kdyby drtivá většina těch peckózních desek vyšla dnes, ani bysis jich nevšiml, myslím si.

Docela trefně je to popsaný zde: https://beholdthearctopus.bandcamp.com/album/hapeleptic-overtrove

Is anyone else tired of how painfully slow metal has evolved recently compared to how quickly innovations occurred at the end of the last century? think about how drastic and surprising changes were in the 5 years between 1988 and 1993, versus how stagnant metal between 2015 - 2020 has been. on Hapeleptic Overtrove, Behold the Arctopus shows the utmost respect for the true spirit of extreme metal: a musical world that should challenge the audience to listen to and think about things in new ways, while reveling in mystery, surprise and excess which is simultaneously baroque and primitive.

edit: Včera jsem shodou okolností poslouchal Into the Pandemonium a říkal jsem si, jak je ta dnešní produkce předvídatelná a bez větší invence - myšleno v globálu. V 90's bych si vybral cca 20-30 deathových peckózních desek (který mě určitě přežijou), v dekádě 2010-19 tak dvě...

jo no, tak co já vím že jo, tak je teda v prdeli (i jiný žánry) :D

to je pěkná hovadina brutusáčku, ale chápu, neznáš, tak plácáš ... všechny tebou zmíněné (a i jiné) poddruhy black metalu už vznikly v 90. letech, nebo nejpozději na přelomu tisíciletí a za opravdu progresivní a zajímavý se black metal dá brát tak cca do roku 2007, pak už jsou ty inovace a posuny jen drobný a ojedinělý ... s tou slepou uličku bych s DR více méně souhlasil, ale jak sám říká, tohle se dá aplikovat snad na celej metal (a pravděpodobně většinu žánrů)

   onDRajs: Brut: Jóóó, to je klidně možný :-) Ale teď mi všeobecně přijde, že black (ale i jiný žánry) je ve slepý uličce (což bych si před lety netroufl říct). Proto ta 90's nostalgie...   
black že je teď ve slepé uličce? To mi vůbec nepřijde, spíš i naopak. Co bylo doménou devadesátek..nasypanost a všechna čest (hrozící Gába na Funeral u Bizze hehe) ale to je tak všechno, přijde mi že poslední dobou ten black má hodně pod žánrů, pořád tu máš sypačky, máš tu blacky (líbí se mi to označení aristokratický) jako nightbringer, máš tu dissonantní věci, melo věci jako mgla a auda, "ohníčkový" blacky, spoustu raw věcí, one man bm projektů, post-blacky, depressivy. Přijde mi že BM za poslední léta je rozhodně zajímavější a progresivnější než v 90. letech, ale tak já to sleduju jen tak z povzdálí, nejsem tvre jako Mizzy např.....

Brut: Jóóó, to je klidně možný :-) Ale teď mi všeobecně přijde, že black (ale i jiný žánry) je ve slepý uličce (což bych si před lety netroufl říct). Proto ta 90's nostalgie...

   mIZZY: Ruku na srdce, vás ty Scour baví? Jako ono to je nasypané fakt poctivě a možná tomu křivdím neprávem kvůli tomu, že za tím stojí Anselmo, tudíž jsou z toho všichni automaticky posraní, ale nějak mi tam chybí to opravdové pekelné srdíčko. Prostě mi to přijde jako takovej bezduchej extrakt Dark Funeral nebo 1349, kterej ale nemá atmosféru ani nějak dobré riffy a ani není tak extrémní, abych z toho sedl na prdel.   
hele to zas jako tohle podepisuji, ono to nikterak nehajpuju, je to nasypaný a to je tak celý, spíš cenim to, že to Anselmo už jednou dotáhl do konce a má bm, kterej pořád tak chtěl..nic víc :D

   onDRajs: Ruku na srdce, Anselmo neAnselmo, mně se to líbí víc než drtivá většina BM věcí, co doporučuješ ;-)  
protože ústecká klika je zastydlá na těch nasypanejch devadesátkovej bm o kterých mizzy v tom příspěvku píše ;-) #trk

aktuálně

diskuze