Kevin Drumm je svérázná postava. Na hlukové či experimentální scéně se pohybuje dvacet let, spolupracoval s kdekým (nejznámější budou Prurient a Mika Vainio) a vydával u leckoho. Rozhodně nedělá přístupnou hudbu, přesto o něm píše mainstream alternativy. Posluchače evidentně neodradil ani příval nahrávek, kterými je Drumm bombarduje v posledních letech. Jednou na BandCampu, jindy na tak prestižním labelu, jakým jsou Editions Mego.

Tahle tvrdohlavost či neochota si na něco hrát je okamžitě patrná i naživo. Vizuální složka vystoupení K. Drumma je minimální. Ne precizně minimalistická, ale takřka nulová. Hudebník stojí u laptopu a analogové elektroniky a to je vše. Bez pohybu, bez emocí, bez projekce, bez komunikace s diváky. Jen zvuk.

Drumm dokáže být takto statický i hudebně (viz Tannenbaum a další současné dronové desky, kde jede hodinu jedna sinusoida), koncert jako takový je však podstatně bohatší. Drumm začíná velice jemnou, tichou polohou coby zvukovým ekvivalentem decentně tišícího prstu. Z ambientní, tekuté polohy se podle očekávání, ale beze spěchu, přesouvá do polohy výrazně hutnější, ale nikoli vyloženě agresivní.

Těžko najít lepší frázi než meditativní hluk. Zvuk se v Neone klasicky povedl, lidem vibrují nosní přepážky, ale nejde o chaotické ataky nejvíce zprofanovaného noisu. Drumm spíše pracuje s repeticí a pomalu posluchače zamotává do mocných pulzů, přesto však intenzita přesahuje ambient a pestrost drone. Nejblíže mají k této poloze snad desky Earrach a Imperial Distortion, živé vystoupení je však podstatně méně precizní. Drumm má sice nádhernou barvu zvuku, ale změny v setu působí lehce samoúčelně, ne úplně promyšleně. V kontextu valícího se kolosu však i tento zádrhel dodává setu kouzlo hrubosti.

Nedokonalé, lehce transcendentální.

Fotky © Karel Šuster