Články

přeposlat článek tisknout
TEXTURES, EXTREMITIES, MOTHER OF MILLIONS

TEXTURES, EXTREMITIES, MOTHER OF MILLIONS

  • kdy: 25.11.2017
  • kde: Praha, Futurum

Takhle se má končit kariéra! Kdo neviděl, nepochopí a neuvěří. Koncert, kterému k dokonalosti nechyběl ani milimetr. Poctivých 100%!!!

Jít na údajně poslední koncert Textures v ČR byla povinnost. Co je Marast Marastem, na této kapele se tak nějak všichni shodujeme a když se tady objeví, najdeme se v kotli. Někteří je znají už od dob, kdy ještě byli v plenkách. Tehdy se stylem, který před 15 lety ještě nebyl na takovém výsluní jako dnes, začínali. Čas pokročil, ale nostalgii po dobách minulých se člověk vyhnout ve Futuru nemohl.

Když ve čtvrt na osm vcházíme do klubu, na pódiu už stojí a hrají řečtí Mother of Millions. Ve škatulce vidím vágní pojmy jako „progressive“ a „alternative“, pod něž lze schovat všelicos. Díky melodickému zpěvu si nejde nevzpomenout na Leprous, možná i vítr z Austrálie jménem Karnivool sem zavane. Hudba je spíš pomalejší, zadumaná, poslech doma je OK, leč výsledný dojem notně shazuje dost mizerný zvuk. Plochý, zahuhlaný, z beden lezl sotva polovičatý romantický metalcore a člověk měl pomalu problém od sebe rozeznat jednotlivé riffy.

S příchodem následujícího holandského souboru Extremities to šlo ještě víc dolů. Přitom jejich debutní 35minutové EP nezní špatně. Ansámbl nemá invenční název, napoprvé jsem to tipoval na nějaký vesnický death metal, ale samá voda. Kapela se označuje za progressive groove metal a za mix Textures, Gojiry a Monuments. Jo, to zhruba sedí. Ještě bych přihodil francouzské Hacride. Extremities decentně djentují, ale také sází na atmosféru a v převážně dlouhých skladbách na jistou epičnost, kde nechybí zasněná vybrnkávací intermezza. Oproti tomuto počinu byl ale můj dojem z vystoupení velmi špatný. Jako kdyby hrála jiná kapela. Letitá tradice zvukového mrvení předkapel pokračuje. Začínají se vyplňovat Loomisova slova? „Futurum nemám rád, zvuk tady stojí většinou za hovno...“ Jak jsme později zjistili, byl to naštěstí velký omyl. Před dlouhým rozlučkovým setem Textures dáváme pauzu a Extremities opouštíme.

20:50. Světla zhasínají a je to tady! Je jasné, na koho všichni přišli. Nadšení lidí nezná mezí, zhruba do ¾ naplněné Futurum řve a bude jako pominuté bude řvát ještě následujících 110 minut. Textures na to jdou od lesa, začínají instrumentálkou Surreal State of Enlightenment, která uzavírá Drawing Circles. A je to chytrý tah. Díky postupnému nástupu nástrojů může začít nejdřív bicák Stef, pak basák Remko a nakonec se přidají oba kytaristé. Surreal byla živě o něco delší než na desce, ale už tu máme hlavního baviče Daniela a sextet pokračuje se vzpomínáním na druhou desku. Spouští Regenesis a mně padá brada. No hergot, TO JE ZVUK! Ostrý jak kudla, nástroje zvoní jak čertův řetěz, kytary řežou, každý letmý dotyk Stefovy paličky na činel je perfektně slyšet, prostě lepší než z CD! Přitom to není přepálené, a to stojím metr od pódia. Žádné špunty nebyly třeba.

Nechápu nic, ale to se teprve párty rozjíždí. Připadám si jako na oslavě kulatin bratří Nedvědů, všichni okolo mě zpívají texty společně s Danielem, ve Futuru panuje úžasná atmosféra. Lidi si očividně rozlučku přišli užít, a to samé dělá i celá kapela. Nejsympatičtěji na mě působí usměvavá mánička Joe Tal, která dělá na pódiu spolu s basákem Remkem největší skopičiny – musím zmínit různé jeho tanečky a další opičárny, kdy třeba Joe otočí Tielemansovi mikrofon na druhou stranu (čelem do publika) těsně předtím, když má do něj zařvat, a dělá mu i další naschvály, strká do něj zadkem apod. Možná jen levák Stef za bicí soupravou působí trochu zachmuřeně, ale přičítám to jeho soustředění na hru. Ten chlap hrál dvě hodiny jako ďábel a vůbec se nezpotil!

Band pokračuje směrem k přítomnosti – na řadu přichází Old Days Born Anew a Storm Warning ze Silhouettes, pak povinná tklivá hitovka z DualismReaching Home, kde Daniel ani nemusí publikum vybízet k potlesku do rytmu, protože diváci už dávno Textures zobou z ruky. No a pak přijde logicky na řadu loni vydaná Phenotype a z ní dva kousky New Horizons a Shaping a Single Grain of Sand.

Všechno zahrané s fenomenální lehkostí, nezaznamenávám žádné chybičky, skupina je neuvěřitelně sehraná, stejně jako suverénní Daniel za mikrofonem. Nechápu ty hospodské dohady o tom, kdo má většího pindíka (tzn. kdo zpívá lépe) – jestli Eric, nebo Daniel. Druhý zmiňovaný je suverénní, šíře jeho vokálního záběru je obrovská, dokonale zvládá přecházet z melodických linek do řevu a nazpět. To je silná zbraň Textures, mnoho tváří a žádná nikdy nepřevezme žezlo na úkor té druhé. Sekačky, patterny, které jako kdyby vypadly v roce 1995 z Thornendalovy dílny, emoce, klávesové plochy, thrashové rubanice, groove, melodika, agrese jdoucí až někam k Panteře, někdy zas naopak melancholie podobná Tool. Jo, to všechno a ještě něco navíc dokážou Textures nabídnout a kolikrát i v jedné písni. Je trochu škoda, že kapela zahrála nejméně z debutu. Zazní povinná Swandive, ale skupina mi to vynahrazuje aspoň tím, že zahraje kousek z 18minutového kolosu Polars – zasněnou zasekávačku následovanou megapsychozmeshuggonavou zauzleninou. Tak aspoň že tak.

Vzhledem k tomu, jak je koncert dlouhý, kapela dělá nutné pauzy na odpočinek – jednou je vyplní klávesová předehra Zman před Timeless, podruhé zase Daniel baví lidi svým vřískáním, vtípky (které ovšem ne všichni pochopili), filmováním fanoušků a moderováním celého večera. Nakonec přijde řada na akustické sólíčko Joe Tala. Bylo to fajn, ale možná to bylo až moc dlouhé. Tal není Jimmy Page nebo John McLaughlin, přece jenom si myslím, že takový Stef Broks by na bicí převedl větší zvěrstvo. Jenže nadšení lidí nezná mezí, ta odezva skupinu až zaskočila, takže podruhé „naoko“ už do zákulisí neodchází a během bezmála hodinu trvajícího přídavku hraje jednu pecku za druhou. Dojde na circle pit, při Stream of Consciusness dokonce i na wall of death, což v prostoru, jako je Futurum, je dost unikát.

Všechno jednou končí, po táborákově laděné a v první půlce v duu (Daniel + Joe) akusticky podanéAwake přichází na řadu opravdu poslední skladba večera – Lament of an Icarus s ústředním panterovským riffem, který dělá důstojnou tečku za celým rozlučkovým vystoupením. Nadšení lidí je nesmírné i po bezmála dvou hodinách, kapela se loučí, klaní, děkuje, rozdává pravice i levice všem, kteří po tom prahnou, a definitivně vypíná své nástroje. Skupina ale nemizí nadobro, vůbec ne, s fanoušky se ještě fotí u merchandise, kapelníci s nimi zůstávají v družném hovoru.

Jak celý koncert shrnout? Takhle se má končit kariéra! Pokud někdy někde Textures hráli krátce (viz některé ročníky Brutal Assaultu), něco jim nesedlo, tak tady to všem bohatě vynahradili. Kdo neviděl, nepochopí a neuvěří. Koncert, kterému k dokonalosti nechyběl ani milimetr. Poctivých 100%!!!

Jiné názory


Přispěj do diskuze

Načíst jiný

to není o tom kdo má většího lachtana, prostě to zní jinak no, čimž neřikam že Daniel je špatnej, naopak...a koncert to byl supr :)

tvl, naprostych 100% a moc koncertu, z nichz bych odchazel tak odvarenej nebylo. Txtrs proste koncej na vrcholu (i tvurcim), proto bych si vazne rad dal Genotype!
co se tyce predkapel, MoM byli docela prijemni, zpevak maximalne jistej, kapela takovej prijemnej neprekombinovanej moderni prodžík, obcas v tom naky post prvky, Extremities normos, asi nicim extra zajimavy, proste groovy

aktuálně

diskuze