THERAPY?, Ricky Warwick

report

report_866_px1

Máte rádi terapie? V tom případě jste měli dorazit 18. listopadu do klubu Lucerna Music Bar, protože po poměrně dlouhé době dorazili do našeho hlavního města irští rockoví mohykáni Therapy?. Pokud jste s touhle cháskou neměli nikdy co dočinění, někteří jí nazývají „propastí mezi Nirvanou a Metallicou“, ale jak sám vokalista Andy Carns odpovídá: „Hrajeme prostě rock’n’roll,“ což je, myslím, přirovnání ze všech nejtrefnější. Irové se tu zastavili během propagace své poslední „podivné“, nicméně výborné desky Crooked Timber, která dokazuje, že i po dvaceti letech hraní má tato kapela ještě stále hudebně co říct a nestala se parodií sebe samé. Support obstaral Ricky Warwick, kterého jsem, přiznávám bez mučení, nestihl. Podle poslechu myspacu mě ale jeho hudba nijak zásadně neoslovila, i když jsem se před koncertem dozvěděl, že je Ricky člen legendárních The Almighty, což už mě oslovilo více než jeho samotný keltský lidový folklór.
Když jsem dorazil do sálu, na zdi za pódiem již visel tradiční znak Therapy? se zubícím se ksichtem, který mimojiné zdobí i novou desku - jakoby se jí kapela snažila shrnout svou dosavadní dvacetiletou existenci. Po několika minutách se setmělo a za zvuků intra naběhli na jeviště vysmátí terapeuti a začali ordinovat. Therapy? hrají již pátým rokem ve třech. Poté, co se kytarista McCarrick rozhodl opustit kapelu, rozhodli se, že budou pokračovat jako trio. Minimálně co se živého hraní týče, musím říct, že jedna kytara Andyho je na jejich řízný hardrock naprosto vyhovující. Hned zkraje musím vypíchnout jejich úžasný entusiasmus, energii a nasazení, se kterým odehráli celý středeční koncert. Po dvaceti letech by leckdo mohl čekat, že se před lidmi zjeví nabubřelé hvězdy, ale Therapy? ukázali neskutečnou radost z hraní a tvářili se tak, že si s vámi po koncertě klidně dají pivko a pokecají o starých časech.
Kapela započala koncert songem Church of Noise z alba Semi-Detached. Z tohoto alba mi tento kus přišel vždy nejslabší, ale jeho živé provedení bylo jednoduše výborné, hlavně díky zvuku. Andyho kytara a Michaelova basa sekala jeden riff za druhým a bylo na nich vidět, že jsou si naprosto jistí v kramflecích. Jako bubeníka mě ale zajímají samozřejmě nejvíce bicí, které byly úderné, čisté, hlasité a společně s výborným nazvučením zbytku nástrojů dostal koncert neskutečné grády. Na otvírák seskupení bezprostředně napasovalo první útvar z nové placky s názvem The Head That Tried to Strangle Itself. Ihned po prvních tónech mi bylo jasné, že zářezy z nového alba budou znít naživo výborně, a i když je toto CD těžko stravitelné, naživo Vás prostě musí chytnout. Další se z doktorského pláště vysypala opět skladba z nového alba, a sice Clowns Galore. Následovala pecka Polar Bear z jejich „podivného“ alba Never Apologize Never Explain z roku 2004, která úžasně gradovala až po konečný punkový nářez. Po krátkém uvedení kapela představila vypalovačku Rust z alba High Anxiety, což byl pro mě jeden z pilířů večera, protože toto CD je jedno z mých nejoblíbenějších. Jen škoda, že kluci nepřidali z tohoto alba ještě další flák - no, snad příště. Na jejich začátky a EP Babyteeth zavzpomínali v podobě songu Innocent X. Další zastávka na nové placce v podobě songu Sonambulist jen potvrzovala tvůrčí bohatost a harmonii souboru. Z předposledního alba One Cure Fits All kapela představila dvojici písniček Our White Noise a Rain Hits Concrete, za kterými následovala vzpomínka na jejich mnohými opomíjené (včetně kapely samotné) a jinými milované (včetně mě) období alba Infernal Love v podobě klipovky Stories, která zní naživo bez různých efektů a dechů neskutečně svěže, což ještě obohatil výše zmíněný výborný zvuk kapely. A opět jsme byli na nové desce v podobě dvou dalších fláků. Mojí zamilované Bad Excuse for Daylight, která poslední album uzavírá, a že se jí to daří kurva dobře. Skladba začíná až hardcorovým groovem, který mě při živé prezentaci dostal do kolen tak, že jsem pařil jako smyslů zbavený. Po čase se stopa zvrhne v další podivnou hříčku á la Therapy?. Druhá z tohoto výletu do nového alba byla snová a melodická Exiles, která k předchozí „špatné zkušenosti s denním světlem“ fungovala jako výborný kontrast. A pak to přišlo! Evil Priest, basista Michael McKeegan si vyměnil basu a všichni čekali, co bude následovat. A přišly na řadu věci z megaúspěšného alba Troublegum! Toto album je mezi fanouškovskou základnou nesmírně oblíbené, což jsem poznal na vlastní kůži. Hned po Screamager se spustil obrovský kotel, který za okamžik vygradoval ve stage diving a mně přistála na hlavě kopačka prvního skokana. Než jsem se vzpamatoval, už kapela valila Die Laughing, kterou vzápětí vystřídala Nowhere, a to už se všichni mleli v jednom velkém chumlu. Tááák! Oklepeme se, setřeseme zuby, zvratky a krev a jedeme dál! Svojí hlavní hrací dobu kapela ukončila titulní skladbou z nové desky Crooked Timber, aby nás trochu zchladili a s rozloučením a slibem návratu v příštím roce se odporoučeli do backstage, aby se podle očekávání za chvíli vrátili nazpět.
Ani nás nemuseli po obrovském řevu a dožadování další porce s touto sebrankou dlouho napínat a v závěsu za bubeníkem Neilem Copperem všichni napochodovali zpět. A hned do nás začali prát instrumentálku Magic Mountain. Právě zmiňovaný bubeník mě v tomto (a samozřejmě nejen v tomto) „skoro jamu“ naprosto uchvátil. Jeho hra byla precizní, přesná, zničující, ale zároveň z ní byl cítit cit pro muziku a trochu improvizace. Když do skupiny v roce 2002 přišel, nemohl jsem si na tohoto bubeníka dlouho zvyknout, ale poté mi přirostl k srdci a tímto výborným výkonem při celém setu jasně potvrdil, že je právoplatný člen Therapy?. A tím, jak se kapela neustále řehtala a špičkovala, bych řekl, že i velký kamarád. Na „magickou horu“ kapela podobně jako na začátku nalepila druhý song z nové desky – Enjoy the Struggle. Tahle věc je pro živé hraní jak dělaná a publikum to včetně mě také náležitě ocenilo. Následoval cover od Joy Division Isolation, který kapela výborně prezentuje na albu Troublegum. Ještě kapela přehrála svou „zubní hymnu“ Teethgrinder a poté se rozloučila dalším coverem od Husker Du, a to songem Diane, který ale kapela zahrála v rychlém punkovém hávu jako vystřiženým z alba Troublegum.
Po rychlém rozloučení se kapela tentokrát již natrvalo odebrala do zákulisí a příjemně naladění pacienti se po tomto úžasném terapeutickém sezení začali pomalu odebírat do svých domovů.

Setlist:
Church of Noise
The Head that Tried to Strangle Itself
Clowns Galore
Polar Bear
Rust
Innocent X
Sonambulist
Our White Noise
Rain Hits Concrete
Stories
Bad Excuse for Daylight
Exiles
Screamager
Die Laughing
Nowhere
Crooked Timber

Magic Mountain
Enjoy the Struggle
Isolation (cover joy Division)
Teethgrinder
Diane (cover Husker Du)

nadrom

Vložit komentář

nadrom - 24.11.09 20:00:21
jj, pánové hrají výborně:)
LooMis - 21.11.09 12:04:57
já je poslouchal někdy okolo Nurse/Troublegum/Infernal Love a jednou je i viděl v Arše a zdá se, že pánové hrají stále (stejně) dobře?
jkl - 21.11.09 00:47:53
Hráli kdysi na hrachovce, tak sem si poslechl Stories atd a stačilo mi to...

Zkus tohle