Nejspíš teď dle titulku a perexu článku koukáte a říkáte si, co vás čeká. Ne, tentokrát to není recenze ani report, jde jen o malou reflexi nad tím, jak to tady na scéně – a nejen na ní – „občas“ chodí. Proč jsem se k tomuto kroku rozhodl? Protože vzájemné podpory je tu málo, zato jak někomu přišlápnete patu, ví o tom hned celá vesnice.

První (a vlastně nejdůležitější) věcí, která mě tak nějak pošťouchla do nálady všechny poslat do… háje, bylo zveřejnění mé recenze New World Order, debutu Suffocate with Your Fame. Ani mě nepřekvapilo, kolik kapelních fanoušků se jalo tuto událost (ovšemže recenze ve prospěch kapely nevyzněla) rozebírat a kolik z nich najednou objevilo svůj detektivní smysl s odhalováním mého Last.fm (tedy mých posluchačských preferencí a erudovanosti podobnou hudbu hodnotit) a toho, co jsem vlastně za kreténa. Nijak zásadně by asi nepřekvapila ani „obranná“ reakce kapely (viz odkaz v diskuzi pod recenzí), s jejichž částí členů jsem si to nakonec po některém z jejich koncertů vyjasnil, ale co mě po dlouhé době opravdu zas zarazilo, a leží mi to v hlavě vlastně dodnes, byly reakce okolí – samozřejmě toho v „undergroundu“ hluboce ponořeného.

Proboha, to jsme na tom my lidé tak špatně, že jedinou reakcí, kterou dokážeme okamžitě pořádně ventilovat ven, je negace, nebo snad přímo radost z toho, že někdo někoho sepsul? To stále nedokážeme lidem říkat pravdu do očí, že se nám něco – Vaše album, Váš koncert – nelíbí/lo a musíme ve vší opatrnosti, abychom se někoho nedotkli, nebo dokonce někoho nenaštvali, skutečnost a vlastní názor opatrně schovávat za pečlivě volená slova? Zamyslel se někdo vůbec nad tím, že to, co sami děláme, dělají jiní nám? Tedy že (někteří) dřete ve zkušebně, nahráváte, křepčíte na podiu, píšete recenze atpod. a někdo z Vašich „kamarádů“ za Vašimi zády Vám „pochlebuje“? Nedovedete si totiž představit, kolik lidí ze scény - tvořících v dalších kapelách, webech, podílejících se na organizaci koncertů atd. – v tu ránu oprášilo můj e-mail, číslo pro sms, napsalo fb-zprávu, ba co dokonce, neváhalo za „můj hrdinský čin“ zvednout telefonní sluchátko a sdělit mi svou reakci typu „dobřes jim to dal“, nebo „všichni si to myslí, ale nikdo jim to ještě neřek“.

V hlavní roli jsou tu však dva aspekty. Krom toho, že naučit se říkat nepříjemná slova, je tu nutnost je umět i přijímat. Ano, pravda je někdy nepříjemná, ale je čistá a pro druhé by měla být, dle mě by měla být, obohacující. A co víc? Nemusíme se za ni, resp. za sebe posléze stydět. Je to NÁŠ (subjektivní) názor a pro druhé odezva na jejich dílo - tedy impulsy pro motivaci věci/sebe zlepšovat, identifikovat nedostatky a posouvat (i sebe) dál; však kde jinde a jak jinak na své dílo odezvu získat? -, nikoli pokrytecké poplácávání po zádech, což je víte co? A na to si odpovězte sami.

Děláte-li do umění/kultury a tvoříte v něčem, na co se bezvýhradně nedají aplikovat tabulky a je vždy veskrze subjektivní záležitostí, nedávejte svá díla v plén, pokud máte problém s přijetím cizího, snad na něčem postaveném názoru. A vy druzí, kteří jej poskytujete/publikujete, nehleďte na osobní vazby a buďte upřímní. Každý přemýšlející člověk si vystihující kritiku přečte rád, neřku-li za ni – byť někdy i se slzou v oku – poděkuje. Dokud si toto neuvědomíme a nepotáhneme tady alespoň trošku za jeden provaz a nepřestaneme si mazat med kolem huby, nikdy se tu nikdo – až na těch pár zdejších výjimek, které si veškerou tvrdou práci pro okolnosti úspěchu uvědomily – nebude zlepšovat, nebo se při troše štěstí dál než pár kilometrů za hranice naší republiky nedostane. A toto vše by si veškeří autoři měli uvědomit – negativní část a kritika nás motivuje chyby odstraňovat, ne se rochnit jen v tom, co umíme a jde nám od ruky dobře.