Články

přeposlat článek tisknout
WWW + Pavel Fajt, Veřejný dům: Doba úpadku / Public House: Age of Decay

WWW + Pavel Fajt, Veřejný dům: Doba úpadku / Public House: Age of Decay

  • kdy: 5. 4. 2014
  • kde: Praha, MeetFactory

V sobotu pátého dubna se v budově pražského MeetFactory konala zajímavá akce. Nesla název Veřejný dům, s podtitulem „doba úpadku“ a slibovala pestrý program nabízející průřez všemi uměleckými odvětvími, jimiž se dramaturgická sekce již pár let zavedeného, sympatického nádražního prostoru prezentuje.

Celý program začínal již odpoledne, já jsem si však nekladl za cíl obsáhnout vše, co nabízel, můj plán, stejně jako plán velké části dorazivších, byl „půjdu zadarmo na WWčka a dorazím o hoďku-dvě dřív, abych omrknul ty árty a ostatní věci, a když mě to bude nějak zásadnějc srát nebo nudit, koupím si pyfko a budu čekat venku.“

Za své dvě hodiny (což se ukázalo jako docela šťastně trefený čas příchodu) jsem stihl volným tempem probloumat většinu z dvou pater. Druhé patro (nebo první; prostě to nahoře nad nultým) se dalo odbýt poměrně rychle, neboť nabízelo jen otevřené ateliéry, které si pronajímají umělci zalevno, aby nemuseli dělat svinčík doma u rodičů v činžáku. Způsob, kterým se snažili nalákat návštěvníky do svých dílen, byl spíše nešťastný, českému návštěvníkovi se idea „být do něčeho aktivně zapojen“ nelíbí, a tak jejich výzvy, třeba jestli si nechci nechat pomalovat obličej od někoho, koho vůbec neznám, nebo jestli nechci chvíli plivat barvu na plátno, vyznívají do prázdna. Ale bylo zábavné sledovat, jak to dělají ostatní.

V prvním (nebo nultém ...v tom blíž zemi) patře bylo živěji. Mezi divadelním sálem, promítacím sálem, stálou expozicí, barem a záchody tekly chodebními komunikacemi davy po kulturnu bažících typek zavěšených do svých po kulturnu bažících typů a hajzlů. A kdybyste viděli ty účesy! Tyvole. Tykrávo.

Hlavní expozice (tři propojené bílé místnosti zahalené kouřem) skýtala převážně zajímavou sbírku hravého post-moderního artování od místních tvůrců. Fotky, plastiky, koláže, instalace, všechno. Větší část výstavy mě baví a celkem i oslovuje, místy je dobrý dojem narušený nějakou art-for-art hovadinou ve stylu „uspořádáme do čtverce černobílé fotky hor a mezi ně prskneme barevný obrázek nože a on si z toho někdo ten smysl uvaří“.

Kolem mého osobního favorita - impozantní promítačky, která promítá nesmírně nudné záběry - chodí lidi bez zastavení, nad obrazem stromu (modřín) počmáraným modrou fixou rozjímá hlouček obrouček. Ale tak hlavně že si každý vybral to své.

V koutě místnosti je skleněná vitrýna, ve které každou hodinu probíhaly nějaké umělecké performance. Zrovna začíná nějaká s názvem „I love you, honey“. Tuším hovadinu. A opravdu - na scénu přichází plavnými zpomalenými pohyby víla/diva/femme/panna v bílém, stoupne si na židli a čeká, ani nemrkaje. Čeká dost dlouho, pár lidí to nevydrží a odchází. Po chvíli k lady přichází asistent (též plavnými kroky) a nad hlavu jí zavěšuje kanystr s nějakou hnědou břečkou. Ajta krajta! Nešika - při pokusu o odšroubování uzávěru padá kanystr bílé ženě na hlavu a upravuje jí účes, kterýžto je teď o něco nižší a o něco víc nakřivo. Víla se drží a nehodu ustojí bez bolestné grimasy. Asistent zaimprovizuje a kanystr odšroubuje na zemi, zvedne jej zpět nad ženinu hlavu a lije na ní jeho obsah. Té teď po krásných vlasech, ohromných nalepovacích řasách, namalované tváři a nadýchaných viktoriánských šatech tečou proudy (zřejmě) medu. Asistent dolévá poslední zbytky a odchází. Já taky. Tohle ne.

Divadelní místnost je zrovna v době mé návštěvy potemnělá, zrovna tu probíhá nějaká jiná performance. Po prostoru jsou rozeseti čtyři herci s papíry a připnutými mikrofony. Všichni najednou čtou pořád dokola každý svůj text - úryvek nějakého vnitřního existenciálního monologu. Vtip je v tom, že zvukař mění hlasitosti jednotlivých čtečů, takže všechny čtyři slyšíme co chvíli v jiném poměru. Je takovým DJem recitujících hlasů. K tomu běží projekce, tentokrát vcelku smysluplně poskládané záběry na lžíce, Spidermana, betonovou trubku, ale i další předměty.

Riskantní tvůrčí záměr se vydařil, povedlo se vybudovat hypnotickou „ambiance„"(čti po francouzsku s protáhlejma samohláskama - „ámbiánc“), jejíž účinek stoupal úměrně s dobou setrvání v sále.

 
Na desátou hodinu se masy kusů masa začínají koncentrovat v koncertním sále. Baví mě, jaké příležitosti si WWW vybírají pro svá ne tak častá vystoupení. Viděl jsem je ve Veletržním u příležitosti vernisáže Slovanské epopeje, při křtu nové desky v relativně velkém Roxy nebo na společném koncertě s The.Switch. Z obyčejných klubových koncertů už vyrostli. Nebo prostě obyčejnost nesnášejí. Jedno z toho.

Atmosféra očekávání pomalu stoupá, zhasínají nám a rozechvívají se první opatrné tóny Sněhurky. Sifon a bubeník Pavel Fajt jsou na svých místech, Milesa v černém přichází až na svůj part a zaujímá pozici frontmanky. Přímočarou skladbu přesvědčivě předvedou, ale zajímavé to teprve bude.

WWWPrvní třičtvrtěhodinu se, snad s dvěma výjimkami (Karamel, Velký třesk), hraje z Atomové včely. Nejprve vlažneji přijímaná deska se už ve většině posluchačů uhnízdila a zařadila se hrdě vedle svých předchůdkyň. Nenechavé ruce WWW nezahálejí a po necelém roce od vydání si už nevystačí s prezentací původních verzí skladeb. Ty teď slouží jako výchozí polotovary, ale jejich provedení se koncert od koncertu liší podle povahy setlistu nebo momentálního jiskření mezi kapelou a publikem. Mění se priority jednotlivých nástrojů, rytmus textů nebo polohy hlasu. Všechny změny znatelně posouvají vyznění a náladu původních tracků. U výrazně rytmických věcí Pikola a Stín byl vyšroubován jejich dunivý potenciál až to hýbalo vnitřnostmi. Sifon dle potřeby obohacuje skladby nebo prostor mezi nimi improvizací na elektrické bubnovadlo, bezpražcový syntetický instrument nebo obyčejné klávesy (první konvenční melodický nástroj u moderních WWW).

Po stránce živého hraní ale kapelu nejsilněji nakopl Pavel Fajt. Zatímco posledně ani předposledně mě jeho vklad příliš nepřesvědčil, tentokrát TO tam bylo, Pavel konečně našel s WWčky společný jazyk, objevil způsob, jak kterou skladbu patřičně obohatit, oproti předchozím koncertům hraje dynamičtěji, barevněji. Konečně se stává součástí kapely. Chytře volenými, úspornými figurami dodává skladbám nový feel. Tam ta-tam ta-tam, tam.

Jak se koncert přehoupl do druhé půle, přicházely častěji na řadu staré skladby, ale důraz na novinky se i tak nedal přehlédnout. Proč ne, když živě fungují (ale takový Kouř už by mohli někdy zahrát).

Nejvíc mě šokovala pecka Ohni se mnou pojď, odehraná bez samplů ve zběsilém tempu jen se dvěma hlasy, poháněná bicími. Záplava dvojjazyčných slabik, emocionální náboj a závratná rychlost přiměly jinak vcelku rozpohybované publikum zůstat stát, zírat a po skončení zahrnout kapelu zdaleka největším aplausem večera.

Alternativní exekuce se dočkal i kultovní jazykolam Lexikon, poslední dobou hraný acapella, tentokrát s Pavlem u elektrického djembe. Sifon se v druhé polovině rozhodl propašovat do svého rapu melodii, a tak jsme se dokonce dočkali zpívané verze téhle klasiky.

Skladby v rychlém sledu plynou, mezi nimi vždy nějaké přemostění, ať instrumentální či slovní, konec setu už je Na dostřel, pak ještě Kleště a odchází se. Ale publikum se nedá oblbnout, ví, že se ještě netikalo, a tak píská, aby bylo tikání učiněno zadost. Kapela přichází s Tikajícím mužem a přítomnost se nám zakusuje do nohou. Tak to má bejt.

Nic dalšího se pak už nestalo.

Fotky © Michal Králíček

Jiné názory


Přispěj do diskuze

jo, fajn článek!

výbornej článek, díky

aktuálně

diskuze