Jsem člověk, co velmi nerad někam přechází, projít x barů za večer není prostě pro mě, ale akce jako Žižkovská noc, respektive tento formát, se mi naprosto zamlouvá a šestý ročník nabídl natolik dobrou sestavu, že byla škoda nevyrazit.

PÁTEK

Ačkoli v pátek vyrážím dřív z práce, přicházím do Kuřátka (Kuře v hodinách) po půl sedmé. Naděje, že ještě uvidím Between the Planets svitla, když slečna u vstupu říká, že se na čas zatím moc nehraje, záhy ale dodává, že kapela (Betweeni) hrát nebude, protože zapomněli část aparátu, takže „wtf“ a kýbl plísně na kapelu.

Nevadí, přebíhám do Stormu na The.Switch, které jsem naposledy viděl asi tak před deseti lety v Plzni. Ihned mě překvapuje, že za bicími nesedí Thomas a mají druhou kytaru. Je to škoda, protože Thomas vždy svým stylem a energií dokázal mnohem víc hudbu „vypínače“ oživit. Nový bubeník je fajn, ale předvedl takový standardní výkon. Kapela hraje úplně nové věci, které poletí za oceán nahrát. Já nostalgicky vzpomínám na mládí u skladeb Beautiful, Akvárko a Peruť. Rekonstruovaný Storm získal lepšího zvukaře a pravděpodobně se v něm neobjeví žádný tagy, ledaže by vám fixu půjčila kapela nebo obsluha. Ochranka byla tak důsledná, že zabavuje i fixy. V klubu nadále zůstávám na Už jsme doma, na spolek, jenž mi neustále unikal. Veskrze se dá souhlasit v minulosti s zde již vyřečeným, jen s rozdílem, že mě to baví - krkolomné riffy a paterny střídají rovné punkové rytmy. Velmi energická show kapely, co už nic dokazovat nemusí, ale naopak hraní je baví a bylo to znát. Odezva ohromná, pátek osm hodin a z půlky naplněný klub nadšeně aplauduje, až si vymáhá přídavek.

Po jejím odehrání beru čáru směrem k Žižkostelu, nejdříve si však u milé ochranky (3x dotaz máte fixu vs 1x máte nůž) vyzvedávám svojí vodu a uháním v naději, že v kostelíku se taktéž nehraje na čas. Bohužel hraje, takže mi Thaw unikají, prý to byl méně black a víc drone, ale o tom snad více kolegové (třeba v diskuzi). Dle ohledání prostorů se v horní palubě kostela plní policejní hodina, to ale nevadí, na čepu je Vinohradská 11° a program ve sklepě jede dál. Štelují si to ██████ a záhy spouští, nejsem si jist, ale i s tímto uskupením je to naživo mé první setkání. Jako fanoušek atmosférického blacku US školy (čti ohníčkového blacku) vrním blahem po celý set. Atmosféře přidává samozřejmě i prostor (sklep kostela), který se od mé minulé návštěvy proměnil. Je tu víc prostoru, lavice z kostela k sezení, lepší osvětlení, zvuk a pípa. Žižkostel má u mě rozhodně palec hore, i ten kořen, co vytáhl ven dva floutky s cigárem za flígr se slovy „už jste viděli, že by se v kostele kouřilo?!“. Po ██████ noc v kryptě pokračuje, ale já si dávám dva-tři vály plzeňských Self-hatred. Doom s lehkým nádechem funeralu nezněl úplně zle, ale více snad příště.

SOBOTA

Sobota byla ve znamení metalu ve Vopici. V ní je to pro mě zajímavé až od vystoupení experimentálních Demimonde, takže kam dřív? Volba padá na divadlo Ponec (tam, kde byla dřív show Krause) a konkrétně set kapely Červen. Jenže ouha, ti si start posouvají a co teď. Rychlý pohled do programu odhalil nejbližší klub Saturnin, což je pohrobek klubu Jet. Za pěny Březňáka objevuji plné podzemí nadšeně hltající své kamarády z Wooden Ships. Šlapající bigbeat oslňoval i sestavou, včetně standardního rozložení se na mini podium vešly klávesy, housle i zpěvačka. Z nahrávky zní více uhlazeně, naživo je to víc garáž, což ale vůbec vzhledem k prostoru nevadí. Poslední vál odpískávám a běžím těch 200 metrů zpět do divadla Ponec.

Název Červen může evokovat další melancho-kravinu typu názvu desky Kryštof, ale zdání klame. Tohle uskupení se našlo v math rocku. Ihned vystřelí na mysli Američané Don Caballero. Dvojčlennému uskupení se to daří, ale přitom velmi zručně, přiznat. Rozházené bicí, rozházené riffy, v rockovém sevření vše šlape a pouští matematické vzorce do téměř prázdného sálu divadla, které ale má výbornou akustiku a zvuk. Červen musím vřele doporučit, pokud jste fandy výše zmíněných Don Caballero, jsou pro vás jasná volba. To už ale rychle dopíjím vinohradskou 13°, pivovar víkendu a běžím na bus.

Sice s přestupem to bylo tak tak, ale stíhám dojezd intra Demimonde, divadlo Ponec a Modrá Vopice patrně jsou dva od sebe nejvzdálenější kluby celé akce. Pivo rychle do ruky a metal už přede. Demimonde dle Metal Archives plují ve vodách gothic/doom, a ačkoliv si je na seanci podobných kapel dokážu bez problémů představit, dnes jsou tyto škatulky dávno pryč. Jejich doménou budiž experimentálně pojatý metal plný disharmonický kytar, bicích, samplů a vlastně všeho. Futuro-tech-thrash natlačený na sebe tak, že kterákoliv skladba nemá místo, jež by dalo člověku možnost na chvíli odpočinout. Děje se tam toho prostě moc (v dobrém) a posluchač je doslova zahlcen hudbou, která samozřejmě vyžaduje i dobrý zvuk, který během setu lehce kolísá. Občas dominují kytary na úkor samplů a opačně. Tento neduh a násilněji ukončený set však je jedinou slabinou sestavy, do které skvěle zapadl i nový kytarista. Demimonde jsou od „reunionu“ stále víc a víc sehranější včetně věčně nervózního bubeníka, který předvedl velmi sebejistý výkon. Vystoupení, některými nazývané legendy (mají 20 let), přihlíží mimo jiné i bývalá zpěvačka Tanyya, jež na nový materiál kapely nešetří slovy chvály, a na dotaz, jestli by si nestřihla nějaký starý vál, lehce nostalgicky odpovídá „ano, ale dokázali by to ještě zahrát?“ Osobně věřím, že ano, navíc deska Mutant Star oslavila kulaté narozeniny a skladby z ní i s Tanyyou by byl ideální dárek.

Žánrový kotrmelec nastává v zápětí s vystoupením Desire For Sorrow, klávesy podpořený death metal á la Children of Bodom, měl před pódiem oporu u fandů, ale upřímně musím říct, že to není můj šálek kafe. K výkonu nemám asi vesměs nic proti, až na bubeníka, který to klidně může víc tlačit. S Keep On Rotting se opět otáčí kormidlem, moderní technický death metal na to vlétl tak, až to přítomným pomyslně sbírá vítr z plachet. Uragán s půvabnou Dahlien u mikrofonu nezná slitovaní, respektive samotná pěvkyně, která se z křehké děvy mění na pódiu v nekompromisní katyni, podporována o nic slabším hudebním válcem v pozadí. Ať už kytaristi mučí hmatník jak diví, mou pozornost stále uzurpuje bubenec Hanz, jehož styl a drive ho v mých uších pasuje na jednoho z nejlepších metalových držitelů bubenických paliček. Jejich hudba má stejný efekt jako dříve hrající Demimonde, opět toho bylo moc (zase dobrém) a posluchač nemá místo, kdy si odpočinout. Intenzivní vichřice zde má v podstatě jednu chybu, a to absenci basy, i tak ale potvrzuje svojí kvalitu. KEEP ON ROTTING vyjedou na turné, na kterém (za)hrají vály i z EP Wandering Fall, doporučuji nepromeškat ve vašem okolí. Dramaturgie je plně v moci kormidla s každou kapelou, takže po smrti míříme k odpadu. Izrael je možná pro našince exotické místo, ale metal se tam hraje. Jak se tam drtí thrash metal, nás přesvědčují Black Sachbak. Přímočařejší rubanice, blízko ke kapelám jako Municipal Waste, nepostrádala živelnost, kdy se zavalitější zpěvák nebojí vlítnout do vroucího kotle, což show posouvalo o level dál. Těch čtyřicet minut je tak akorát a čas tlačí.

Čad u nás netřeba představovat. Slovenská power-voilence úderka u nás hrála v kdejakém koutě, a ani ve Vopici neztrácí nic ze svého elánu, který ale opět trpí absencí basy, jež se zbylé duo snaží dohnat co největší rychlostí, což má za následek většího slévání skladeb, které zbytečně tvoří pomyslnou kouli. I tak ale zaznívají vály jako Vyvrhel, Čertova kovadlina nebo Hroby našich predkov, ale celkovým vyzněním sklízí větší úspěch u punkově naladěných návštěvníků. Pokud si pro tento večer osvojuji přirovnání jako legenda, u Gride to platí zřejmě nejvíc. Matadoři ug hc/grind hudby, kteří, když to rozjedou, gatě shoří jak papír. Vůbec nechápu, kde na to po tolika letech bere (hlavně) ústřední dvojice Iny a Čert pořád energii, ale vždy je to brutální jízda a ve Vopici tomu není jinak. Každým válem Gride přikládají do čím dál zběsilejšího kotle, který skýtá mix všech přítomných, mánička vedle punkáče si společně v jednom ohni drtí klouby. Zaznívá určitě něco z mého oblíbeného Horizontu událostí, ale rozlišovací schopnosti už pomalu nabírají jiné rozměry. Gride slyším na tak malém prostoru prvně, ale i zde si udržují svůj vysoký standard.

Party nabírá solidní obrátky, a to byl pravý čas pro Pothead, které krásně vystihuje jejich vlastní škatulka „guttural weedcore | gangsta goregrind“, tedy hopsačka plná chrochtáren, všeobecného veselí a tanečních kreací (pod pódiem). Nástrojové obsazení nemohu samozřejmě prozradit, protože by si mě tihle gangstas našli a odpravili nějakým moc nebezpečným bongem, ale hlavní je, že houpačka a nadhled nechybí. To Voluptas na to jdou jinak. Přes temné, severské hvozdy a rumové esence se snaží přilákat zlo největší, zlo tak kosmické, že si ho nelze ani představit. Rumem pohlcená sebranka se několik let snaží studovat mýtus Cthulhu a na pokraji své choromysli stvořili něco, co je hodně ovlivněné black metalem a rumem… Musím říct, že to šlapalo, ale taky musím říct, že už jsem byl na šrot - playlist tedy dodal samotný zpěvák Mizzy: 1. Lože vyvrhelovo / Catastrophe, 2. Plísně kosmické, 3. Leland, 4. Zlo a lesy, žádný kecy!, 5. Podzimní, 6. Carapthian Forest a 7. Golgotha. Voluptas byli pro mě konečnou, byl to náročný večer, který zajisté v některých místech Žižkova pokračoval až do rána. Uvidíme, čím mě ŽN naláká příště.