18 let. Přesně tolik času uběhlo od vydání prvního alba A Perfect Circle - smělého projektu kytarového technika a bedňáka Billyho Howerdella, jenž svého času sdílel příbytek s jistým Maynardem Jamesem Keenanem, tehdy již zpěvákem hyper úspěšných progresivistů Tool. A protože Billy v průběhu 90. let svou šuplíkovou tvorbu Maynardovi ukázal (byť původně materiál zamýšlel nahrát s ženským vokálem) a tomu se nápady líbily, vznikl nevšední hudební projekt, na který přísahají fanoušci progresivního rock/metalu dodnes. A není divu. Jestli debutové Mer de Noms bylo kolekcí velmi promyšlených a zároveň ryze svojských nápadů, The Thirteenth Step přineslo vyslovené rádiové hitovky, které si svou cestu našly i do vysílání na počátku 00s ještě vlivné MTV. A Perfect Circle se tak za krátký čas aktivity stali opravdovým pojmem, a jelikož jim není cizí ani snaha koncertovat, přičemž vlivem přítomnosti extravagantního Maynarda se jedná téměř vždy o umělecké přestavení s megafony, mexickými zápasníky luchadore a dalšími unikátnostmi.

Asi chápete, kolik nadšení, obav a očekávání pak přineslo vydání Eat the Elephant, teprve třetí skutečné řadovky (Emotive úmyslně nepočítaje), vydané 15 let po té poslední. Všichni jsme za tu dobu samozřejmě pořádně zestárli, ale nutno jedním dechem dodat, že Billy s Maynardem, byť incepci alba doprovázela bouřlivá diskuze ohledně finálního vyznění jednotlivých skladeb, stárnou s opravdovou hudební grácií. Jakkoliv úvodní Eat the Elephant je ještě něžnou rozehřívací skladbou, následující Disillusioned už APC představí v klasické formě. Pravda, s updatovaným zvukem i náladami, ale všechny klasické ingredience jsou zpět - zamyšlený, jemný Maynardův vokál, hloubavě laděné texty a proměnlivé kytary s nestandardním časováním. Jediná změna tak může být vypozorována v půlce skladby, která je zastavena, aby se znovu rozjela se silným ústředním riffem.

Contrarian je poté již naprostou klasikou v pomalejším tempu, s naléhavými nápěvy a synťáky v pozadí, jejichž zvýšený výskyt je rovněž další drobnou změnou v jinak až překvapivě tradiční náplni. Zde bude fanoušek rozhodně spokojen, navíc mollové akordy a netradiční, specificky Howerdellovské nálady rozhodně nechybí, takže super.

The Doomed přináší trošku svižnější a dravější polohu, probouzí se Maynard a především basa, v této skladbě předvádějící jedno ze svých maxim. Navíc skvělá emulace hrací skříňky a silné texty jednoznačně pomáhají nostalgicky vyznívající skladbě vyniknout. Dle mého názoru mírně slabší, ale stále kvalitní kousek s velmi nepokojnou atmosférou.

Asi nejpodivnější experiment pak přichází se Stopařovým průvodcem inspirovanou So Long, and Thanks for All the Fish, která si samozřejmě bere ze satirického sci-fi románu jen základ, zbytek pojednává o totální destrukci jediné obyvatelné planety člověkem a dalších lahůdkách. Hrozně mě pak baví slovní spojení “mushroom cloud confetti”, prostě nádech starého dobrého progu. A zároveň nejméně tradiční, moderně znějící skladba z celého kompletu. Z toho bych posléze vypíchl ještě retro By and Down the River s lehce rozpoznatelným rukopisem, na první poslech nepřístupnou Hourglass s podivně laděnými vokály, ale o to lepšími melodiemi a opět výbornými texty, nebo třebas mou oblíbenou baladu alba Feathers.

Jednoduše, na Eat the Elephant se nachází velká porce opravdu kvalitně složeného materiálu, až netradičně po tak dlouhé pauze. APC tak všem dokázali, že jsou sice o téměř 20 let starší, ale všechny ingredience mají stále v malíku a pokud budete mít chuť poslouchat, vezmou vás na skvělý prog hudební výlet, jenž sice trvá déle vstřebat, ale o to více poté zasáhne. Pro hloubavější posluchače povinnost, ode mne - přes počáteční skepsi - jednoznačné doporučení. Mimochodem, nejsem si jist, jestli nejde o album rozlučkové, vzhledem k jejich frekvenci vydávání, kdy jsme se od 3 ročních prostojů dostali k těm 18. A sakra, číslo 18 nám, zdá se, právě vytvořilo dokonalý kruh.