Malta je pro mnohé především oblíbeným turistickým střediskem s letními letovisky a teplým Středozemním mořem. Od přelomu druhého milénia je pro mě Malta především ostrovním státem s překvapivě kvalitní deathmetalovou sbíječkou ze současné stáje Unique Leader Records, BEHEADED. Kapela, která se představila rovněž na 13. ročníku Brutal Assaultu, to však na svém 400.000tis. ostrově s několika málo městy a hlubokými jizvami z druhé světové války nemá vůbec lehké. Za humny se totiž nachází její největší rival – kapela, která prakticky od samotného vzniku - datovaného rokem 2000 - postupuje kupředu se dvěma chlípnými hrdly a nekompromisním bubenickým vrahem Waynem Vella, ABYSMAL TORMENT.
První EP páska Incised Wound Suicide nesoucí se v undergroundovém

death/grindovém odstínu, o jejíž znovuvydání se postaralo v roce 2005 vydavatelství Brutal Bands Records, byla pro mnohé fanoušky příjemným rozčarováním na poli tehdy naprosto neznámé kapely odkudsi z exotických končin pokoušející se dohnat své zámořské vzory. To se však příchodem první regulérní studiové desky Epoch of Methodic Carnage změnilo, a kapela se díky tehdy již domovskému vydavateli Brutal Bands Records octla na velké spoustě zásadních koncertů, mezi nimiž dominovalo vysněné zámořské turné po boku BENEATH THE MASSACRE a NEURAXIS, a evropské turné roku 2007 čítající 23 zastávek ve 12 různých státech společně se SANATORIUM, se kterými se octli rovněž na slovenském Deathfestivalu v pozici hlavního taháku. Rok 2008 se nesl především v realizačním duchu třetího alba Omnicide, po kterém žadonila snad každá brutal death/grindová duše spřízněná s exotikou a USBDM produkcí. Na samotném konci dubna roku 2009 je všem čekáním konec!

Jediná personální změna se odehrála na postu basového kytaristy, a tak má každý fanoušek kapely možnost slyšet v rámci poslechu novinkového alba, jak velký pokrok takřka identická sestava od předešlého alba prodělala. Za mě mohu říct, že se jedná o další zdolanou příčku v prvoligovém žebříčku deathmetalových kapel současné moderní deathmetalové produkce, ze kterého se dá stále postupovat vpřed, a tak není všem dnům konec.
Veškerá studiová realizace alba byla ponechána tamějšímu studiu SpineSplatter Recording bez asistenčního dohledu profesionálního producenta, vše si kapela opětovně kočírovala sama, které albu ušilo opravdu netypický a mj. bizarní zvuk. V prvním momentu se zvuk jeví naprosto nekomplexně a nevyváženě; vysoko položená bicí linka; viz. kopák a virbl, a také místy přehnaně vytažené zpěvy v kombinaci se vzájemně propojenou individuální linkou. (Což je ve výsledku snad jediný aspekt novinkového alba, ve kterém lze hledat ony prvotní grindové vlivy z ranných let, které postupem času ustupují v nátlaku deathmetalové převahy). Ovšem jsem si jist, že se v rámci výsledného zvuku jedná o záměrný a předem vypočítaný krok, který kapela naznačila v minimalistickém měřítku i na předešlém albu.
Svůj prostor tu tak vlastní především Davidovy kytarové linky, na kterých je znát obrovská dávka kreativního energického přístupu zapříčiněného snahou o

technicky co nejvyzrálejší formu death metalu; nemluvíme však o matematických vzorcích, či jinak progresivně cítěné kreativitě. Grindová inspirace se objevuje pouze v minimalistickém měřítku a hlavní doménou se stává technická vyspělost kombinovaná se slam kytarovými osazeními ala zámořské deathmetalové celky; DISGORGE, CINERARY. Vše je rozloženo tak, aby vynikala dominantní kytarová technika a rychlost než-li pomalé slam kytarové valivé party, kterých je tu ovšem také dost a mohu říct, že mosh pasáže, ve kterých se vyžívají především bubeníkovy nohy, jako Embalmment či Omega, musí na živo zabíjet i porfyrií postižené mocné bezmocné!
Pro tentokrát jsou kytary osazeny také melodizovaným feelingem, který se distancuje rozsáhlejších sólových partikul. (Ostatně stejně jako v minulosti). Vyjma několika melodických vsuvek; viz. závěr skladby Omega či strukturálně propletené melodizaci Colony of Maggots, nelze mluvit o Davidovi jako o sólovém hráči, a tak se nabízí otázka, zda-li na sobě i po této stránce David do budoucna zapracuje.
Z obou pějících hrdel je zřetelné především zdokonalení nejenom po stránce verbální stravitelnosti a použití více rozličných poloh, ale také po stránce intenzivního vynesení individuálních linek, ze kterých běhá mráz po zádech. Pro tentokrát je zřetelné, které party jsou čí, a kdo právě tahá za opratě. Když se z hřebenů utrhne lavina, máte jen několik málo okamžiků na úkryt.
Když se do toho ovšem opře Wayne, máte jen polovinu onoho času, protože takhle rychlopalnou sbíječku s přesvědčivou a kreativní technikou nelze vidět na každém rohu; nohy seřízeny jako švýcary a ruce… o těch ani nemluvě. Wayne jednoznačně dokazuje, zač je toho v bubenickém světě loket, a jak by měl vypadat komplexní deathmetalový bubeník praktikující rychlost, důvtip a přesnost. (Jen mě mrzí menší zapojení činelů, které se k mé smůle pod nánosy vytažených kopáků a úderů virblu ztrácejí).
V rámci délky si kapela pohrává s ohněm pro mnohé životu nebezpečným na průměrné ploše takřka čtyř minut na skladbu. Což je opravdu hodně a deska jako celek tvoří třičtvrtěhodinovou přednášku s tématikou post-moderní projekce futuristických návštěvníků mezigalaktických spojů s absencí meziplanetárních zastávek. Ovšem ani zde kapela nešlápla vedle a díky neúprosné řezanici s mnoha intenzivními zpomaleními a zapojení melodizovaného profilu v rámci zmiňovaného melodického přednesu skladby nenudí a kopou do hlav po desátém, ale i stém poslechu. Z výčtu několika desítek poslechů jsem na pomyslnou špici pasoval skladbu Scorched Beneath Flaming Wings, která je názornou ukázkou toho, jak lze skloubit techniku; rychlé prsty, několik kytarových typů hry a brutální slam kytarové vrstvení ala Unleash the Carnivore DEVOURMENT.

Pod futuristickým ztvárněním těžko definovatelného monstra je podepsán Phil

Fensterer, který tak desku pasoval mezi jedinečné kusy, kterých si nelze nevšimnout ani v davu. Maltští řezníci opět dostáli svého jména a v rámci Brutal Bands Rec. fanouškům servírují futuristickou flákotu se smrtící stopáží toho nejtěžšího kalibru. Nejsem si jist, nakolik si desky váží znalejší a v případě daného žánru erudovaný posluchač, ale za mě mohu říct: Jedno velké překvapení pro první polovinu letošního roku 2009!