Alia Tempora tak úplně nezapadá do mého záběru. Po nabídce sepsání recenze na mladou, gothicmetalovou partu z Brna jsem sáhl především ze dvou důvodů. Ten první je, že deska Digital Cube vzbudila vlnu emocí, ne zcela přátelských, přejícných a objektivních. Ten druhý důvod navazuje na ten první a doplňuje jej o přítomnost faktu, že jsem byl požádán zpěvačkou Markétou, abych článek sepsal. A to se přece neodmítá. Aliu Temporu jsem již několikrát spatřil na koncertních pódiích a i přes fakt, že jsem trošku jinde, mě skupina docela bavila svou energickou, pozitivní prezentací. Tato skutečnost mi k rozhodování také dopomohla.

Při vydání alba se strhla lavina emocemi ovlivněných názorů a kapela dostala pár facek za to, do jaké škatule se řadí. Inu, je pravda, že mi také nesedí označení symphonic/modern gothic metal. Souhlasím, že moderna to není, že Alia Tempora opakuje již mnohokrát řečené a nepřináší žádnou moderní revoluci. Ale nevykašleme se na škatulky? Je přece jedno, jak si kapela říká, kam se zařazuje, nebo kam ji hází druzí. Důležitá je samotná hudba. Muzika Brňáků se velmi dobře poslouchá, i přes pár přítomných šrámů prznících jinak vcelku vkusně vybroušený drahokam.

První, co rozhodně potěší, je vynikající produkce. Elektronika a klávesy jsou tak akorát v rovnováze s metalovou strukturou desky. Strunné party Štěpána Řezníčka a Radka Žáka nedovolují hudbě spadnout do sladkých, nižších vrstev a v rámci žánru kámen pěkně vybrušují do ostrých tvarů. Jinak ale spíš čekejte uhlazený pop metal dnešní scény. Kompozice jsou chytlavé, mají sice prvoplánové, ale příjemně vystavěné melodické kreace, obdařené ale i dávkou energičnosti. Například taková Frozen s chytlavou elektronickou linkou v úvodu a ve slokách. Skladba vás rozžhaví, rozhýbe, nakope. Zde sice elektronika pohltí na moment kytarovou strukturu, ale je to ku prospěchu věci a kapela ví, proč zrovna v tento moment přítomný prvek píseň potřebuje. Ledově však song nepůsobí, spíše vás rozehřeje a roztančí. Nebo experimentální Mockingjay s hostujícím Timo Somersem. Zde se projevuje um zakomponovat samply do skladby a nenarušit její podstatu, a k tomu se i pěkně vyřádit.

Vokály převládají Markétiny čisté, avšak ozvou se místy i growly (Digital Cube, Leave You Behind). Zpěvaččin projev je velmi sympatický, avšak zde se dostáváme ke šrámům zmíněným výše. Rozsah jejího vokálu není nijak oslnivý. Chtělo by to vypilovat rozmanitost, více si s vokálem hrát, mazlit se s ním, experimentovat a zkusit nasadit více odstínů. Některé momenty jsou až falešné a rvou uši, především ve vyšších polohách, a naopak ty hlubší mi sedí více, především ve slokách. Pevně však věřím, že na sobě vokalistka bude nadále pracovat a s další deskou se v jejím výrazu dočkáme posunu.

Album dále doplácí na neduh skladatelské nevyzrálosti. Zajímavost a poutavost písní po ubíhající stopáž kolísá. Digital Cube jasně poukazuje na potenciál, ale také předkládá, že se kapela musí ještě hodně co učit. Mnoho pasáží nebaví a nejednou čekám na úsek, o němž vím, že mě při předchozím poslechu chytil a zbytek minut písně trávím ve vegetativním stavu. Kupříkladu zmíněná Frozen, na kterou jsem pěl chválu. Po úžasném úvodu a první sloce přichází refrén, rušící chytlavost a dobrý nápad svou průměrností. Nebo Aurora, tu bych z playlistu vystřihl úplně. Podobných chvilek tu je povíce a oponují těm silnějším.

Alia Tempora je snaživá a zapálená parta, plná mladického nadšení. Skupinu samozřejmě provází aspekt, se kterým se potýká většina mladých skupin – naivita, ovšem naivita sympatická. Rovněž drzost, potřebná pro úspěch na začátek. Digital Cube je deska ukazující ambice a muzikantský um, ale také jakousi nevyzrálost a fakt, že tento um musí pánové a dáma dále rozvíjet. Každopádně fandové popmetalových kapel jako Delain nebo Within Temptation, nebojte se dát smečce šanci, posuďte sami, co vás tu baví či nebaví.