Autor: 85 Uživatelé: 78 Tvé hodnocení: hodnoť

Není toho moc, co aktuálnímu albu vytknout. Slušelo by přitvrzení a dalo by se zapracovat na Ariho refrénech, i tak ale prozatím letošní no. 1!

AmoralPojďme si v krátkosti zopakovat události, které se v táboře finských Amoral udály od dob poslední zde recenzované desky Reptile Ride, tedy za dlouhých téměř 9 let.

Rok po zmíněné nahrávce překvapivě odchází po třech albech z řad kapely frontman Niko Kalliojärvi, kterého zanedlouho nahrazuje vítěz celostátní finské pěvecké soutěže z r. 2007 Ari Koivunen, a kapela poměrně dost zásadně mění hudební směřování. S Koivunenem u mikrofonu Amoral natáčí další tři alba, zpočátku se profilující na škále od melodického power metalu, přes hard rock, později až k progresivně vystavěným kompozicím, přičemž posledně jmenovaná poloha postupně zaujala v tvorbě pětice nakonec nejvíce místa. Nejdále na této kapelou vytyčené trase doposud zašlo album Fallen Leaves & Dead Sparrows z roku 2014, které ale nakonec řadím mezi nejslabší položky jejich diskografie, zejména kvůli více či méně skladatelské sterilitě a nedotaženému hudebnímu vyprofilování.

Pojďme si nalít čistého vína, od Ariho nástupu se Amoral z velké části zmítají v žánrové i výrazové nevyhraněnosti, zkouší do svojí tvorby zapojit kde co a ne vždy to padne na úrodnou půdu. Občas toho bylo moc i pro experimentům a vývoji otevřené posluchače. Jakoby se kluci z Helsinek ještě pořád hledali. Že tomu tápání ale může nastat konec a Amoral mohou znovu najít a přijmout svojí ztracenou identitu, naznačuje sedmé řadové album In Sequence. Loni se vrátil nezmar Niko, nyní kromě svého charakteristického growlu obsluhující i kytaru, jejichž počet se tímto krokem v kapele rozrostl na tři. Multiinstrumentalista Masi Hukari zároveň kromě kytary začal na koncertech obsluhovat i klávesy, a tak nám najednou v táboře Amoral povstal arzenál dvou vokálů, tří kytar a jedné klaviatury a tato konstelace dává tušit, že se můžeme připravit na pořádný ohňostroj zvuků.

A vskutku, kapela přichází na začátku letošního února s nahrávkou, která je, stejně jako v případě svého předchůdce, koncepčním dílem, nicméně je dle mého názoru hudebně mnohem silnější a zajímavější kolekcí. Od úvodní titulní skladby, pomalu a poklidně se rozjíždějící za podpory hostujícího ženského vokálu a elektronické smyčky pod živými bicími, se před posluchačem rozprostírá široká paleta zvuků.

AmoralS následující Rude Awakening kapela naplno vykládá karty na stůl a představuje nám aktuální model svojí tvorby. Do postupů a výraziva charakteristických spíše pro progresivní a alternativní rockové formy, které známe z jejich nedávné tvorby, úspěšně roubují Nikův agresivní štěkot, energičtější bicí a náročnější rytmické prvky, které naopak připomenou tvorbu mnohem dávnější. Ne, Amoral se úplně nevrátili k death metalu, jen už se od něj neodvracejí a jsou se svou minulostí srovnaní. Dokonce se k ní znovu otevřeně a naplno hlásí. A je to moc příjemné zjištění. Jakoby se kruh uzavřel, což potvrzuje i fakt, že zrovna v této skladbě hostuje na baskytaru Silver Ots, tedy jeden z hnacích motorů těch kdysi deathmetalových Amoral. A následující The Betrayal, jedna z nejlepších skladeb na albu, v nastolené formě rozhodně nepolevuje. Z orientálního, Středním východem načichlého intra, jež obstaral frontman francouzsko-alžírských metalistů Acyl, se skladba přelévá do epické bouře, která se občas žene skrze regulérní deathmetalová teritoria. Ale Amoral na to jdou chytře a nekonvenčně, disharmonické záchvěvy kytar prokládají orchestrálními výpady, Ariho čistý vokál klidně nechají ve slokách zpívat přes běsnící blastbeat, a do kytarového sóla precizně zakomponují whammy pedál. Výborné. V Sounds of Home nachází posluchač příjemné zklidnění – představte si něco jako melancholickou sabbathovskou klasiku Solitude, podpořenou povedenými harmonickými ornamenty v refrénu. Třešničkou na dortu je sólo na saxofon, jenž obstaral Masi Hukari (že je to nástrojový multitalent jsem v úvodu nezmiňoval náhodou). Stejně jako Sounds of Home jsou i následující The Next One to Go a rovněž Helping Hands plně v pěvecké režii Ari Koivunena. Obě tyto skladby jsou charakteristické zejména instrumentálními orgiemi, kde Amoral názorně předvádí, že hraní si s nástroji a jejich dynamikou a vytváření různých zvukových palet a směsí je jejich zálibou. Defuse the Past je zas kompenzace pro Nika Kalliojärviho, dostává zde prostor pro svoje vokální řádění jen on a pamětníkům možná ukápne nostalgická slza. Ale jak už jsem zmiňoval, Amoral si nehrají jen na minulost a přítomnost, nýbrž organicky míchají obojí dohromady tak, aby výsledek působil přirozeně. Není to jen technický death metal, nebo jen alternativní metal, nebo progresivní rock. Je to všechno dohromady. Přesto třeba zrovna Defuse the Past by klidně mohla zaznít i na Reptile Ride, jež byla na death metal velmi otevřenou a originální nahrávkou. Ale nejinak tomu je i s In Sequence. Není tu třeba tak agresivní zvuk kytar, nejsou tu použity triggery na bicí (což je v dnešní metalové praxi příjemným osvěžením), přesto všechny nástroje zní mohutně a plně.

Amoral

Závěr alba pak patří desetiminutové rozmáchlé kompozici From the Beginning, která by zas v poklidu zapadla na předešlou řadovku Fallen Leaves & Dead Sparrows a Amoral se v ní blýsknou ještě několika aranžerskými esy, jako klávesové sólo, dívčí hebrejský recitativ, klavírní a akustické mezihry a podobně… Majitele japonské edice alba pak ještě potěší bonusová skladba, předělávka offspringovské klasiky All I Want, kde si kromě úpravy původní skladby v podobě virtuózních kytarových sól můžou vychutnat i Ariho a Nika pěkně unisono.

Není toho moc, co bych aktuálnímu albu vytkl, přesto by jim dle mého slušelo ještě menší přitvrzení, které by nebylo na úkor bohatství a širokým možnostem jejich aktuálního projevu. Rovněž je ještě stále potřeba zapracovat na Ariho refrénech (výraznou to slabinou posledních alb), které by teoreticky měly být vrcholem každé skladby, přesto mám pocit, že právě v těch chvílích jim nejvíce padá řemen (např. Rude Awakening, The Next One to Go,…). I přesto mi ale aktuální album připadá jako jedno z nejpovedenějších od dob Reptile Ride a rozhodně je to prozatím hudební no. 1 za letošní rok!

Recenze dalších autorů


Přispěj do diskuze

zobrazit vše

   brutusáček: já teda testnul a podle toho videa v recenzi bych taky dal palec za přitvrzení...je to takové mělké, ale nevím jestli to tak má být/bylo v minulosti...  
ty jsi nemocný! V minulosti to bylo takhle.. Amoral bejvali jedna z nejlepších finskejch kapel v době, kdy finská scéna byla na vrcholu..
https://www.youtube.com/watch?v=3U_F8BnQ4dA&

   anonymous: DW: ale prd, sis pustil jen zacatek klipu, slysel jsi klavesy a pak si to vypnul :)  
Guilty as charged :p..
Nebyl čas, ztrácet čas.. Ale vážně, poctivý 2 minuty jsem tomu singlu dal :D

   anonymous: mne ten cistej hlas strasne rve usi. nesympatickej.  
ja treba vubec nechapu, jak mohl vyhrat ten Eurosong nebo Superstar nebo co to bylo, neni to zly, ne spatn eodzpivany, ale nedomrdly, jalovy... jak pise Crust, asi to je to zapracovani na refrenech

mne ten cistej hlas strasne rve usi. nesympatickej. jinak hudba dobra.

já teda testnul a podle toho videa v recenzi bych taky dal palec za přitvrzení...je to takové mělké, ale nevím jestli to tak má být/bylo v minulosti...

DW: ale prd, sis pustil jen zacatek klipu, slysel jsi klavesy a pak si to vypnul :)

   anonymous: To je rozhodne dobrej tip, mam to taky v merku  
prislo mi to pro MM, fajnovka docela
   DW: zni jak The Unguided bez cleanů, ha.  
neznam :)

   bizzaro: za sebe spis doporucuju finsky The Hypothesis a jejich novinku Origin :)  
zni jak The Unguided bez cleanů, ha.

Tvé hodnocení:

Tagy:

In Sequence, Amoral, heavy metal, power metal, hard rock, progressive death metal, alternative metal

aktuálně

diskuze