No panečku to je mi libůstka, k české metalové tvorbě jsem možná více než kritický. Obzvláště na různé heavy, speed, gotik metaly. O to víc je velké potěšení a příjemné překvapení, že vznikají kapely jako jsou Arch Of Hell.

AOH začínali v roce 2006, kdy kapelu zakládal, jako jediný zbyvší z původní sestavy, člověk zvaný Swarm, všechna čest právě jemu, protože hudbu pro One Day skládal převážně on. Na povedeném digipacku připravila kapela hodinový koncept založený na příběhu muže, který sní o lepším světě. Cesta a sen opravdu trnitý, stejně tak jako hudba (v dobrém).

Začínáme epickou Rise to the Victory, kterou rozeznívají kostelní zvony a posléze se přidávají první symfonie, nástup kytar a celé kapely. Příjemný začátek nás přivádí do světa beznaděje. Ve dvojce Utopia Treasure se už jede naplno v obrátkách symfo death metalu. Dvojka je tak trochu zrcadlo pro celou desku. Veškeré kompozice, vyjma těch pár „slowly“ věcí, se nesou ve středním tempu, zejména bicí jsou neustále na jedno brdo, ve stejném rytmu. Nepřidají nic navíc, nehrají nic převratného. Škoda, v některých pasážích by mohly více, rychlostně, podpořit kytarové party, zároveň ale chápu funkci bicích v této kapele. Na přehlídku tu nejsou ony, ale kytary. Deska je prošpikovaná četnými melodiemi, spousty krásných výjezdů a sól, které nenuceně zapadají do konceptu ke klávesám a celé symfonii. Deska má skvělou dramaturgii, nejede se na plný plyn po celou dobu, ale AOH nechávají poslouchače odpočinout, zejména čtvrtou Only for One Day, která je odzpívána sólově pěvicí Terezou s klavírním podkladem. Naneštěstí vnímám tuto sporadickou zpověď jako největší kýč a z desky bych jí vyřadil, tato jediná věc mi tam prostě nesedí. Není to nic proti pěvici, naopak Tereza po celou dobu dokazuje, že umí, svým jemným vokálem krásně kontrastuje řevu kytaristy Swarma. AOH si dovolují různé „vtípky“, kdy se náš hrdina snící o lepším světě dostává do krčmy, kde zaznívá tahací harmonika - (Sin)cere World. Jsou to přesně tyto písně, které mají pozvolné nástupy. Zmíněná (Sin)cere World začíná hodně podmanivým a naléhavým klavírem. Atmosféra je neveselá a neustále se na ní pracuje, hned následující Romance of Afterlife, pochmurným piánem a zároveň poslední, plně instrumentální Last Path to Oblivion nás přesvědčí, že muž, jenž sní o lepším světě, se ho zřejmě nedočká…

Arch Of Hell vytvořili věru kvalitní metalovou kompozici, která se na české poměry jen tak nevidí. Když se přičte průměrný věk všech zúčastněných, nezbývá nic jiného než obdiv. Česká obdoba Children Of Bodom, Nightwish, Eternal Tears Of Sorrow, Epica je zde a rozhodně kvalitní. Pro fanouška žánru povinnost, pro mě příjemně překvapujících.

A tady musím s kolegou Brutusáčkem trochu nesouhlasit a lehce AOH vypřísnit. Ano, stylově se Arch Of Hell snaží blížit finské scéně na pomyslném průsečíku COB a Nightwish, ale zůstávají tak nějak na půl cesty. Samozřejmě je dobře, že se nesnaží jen kopírovat, ale pak to chce, aby druhá polovina hudby byla vyvážená něčím, co by kapelu vyčlenilo z tuctového stáda. Hned třeba výtka u Utopia Treasure – nápřah směrem k COB modelu je zde evidentní, ale zatímco zlobivá Děcka od jezera dokáží do skladeb nacpat energii a zdravou agresi, AOH to „šolíchají“ stále jen na půl plynu a zcela zbytečně stále dokola omílají refrén a tím skladbu natahují a při každém dalším poslechu více a více nudí. Black Night je oproti tomu spíše směřována k Nightwish (větší prostor dostává ženský vokál), ale opět je to jenom agresivněji udělaný melodický metal, kterému by v první řadě slušela větší hravost a propracovanost bicích. Přeskočím-li Only for One Day, jejíž zařazení mi je rovněž záhadou, přijde na řadu nejpovedenější věc Fateful s příjemným střídáním laihovského řevu a operní Tarjy. Opět škoda délky – o minutu méně by bylo akorát, což platí i o následné klavírní vložce (Sin)cere World, která desku opět zbytečně mělní a natahuje.

Abych to nějak uzavřel - v přímém porovnání s nedávno poslechnutými Ador Dorath jsou AOH minimálně o bod dolů. Tam kde AD jdou přímo k věci, AOH nejprve dlouze přešlapují, následně přijdou se zajímavým rifem, ale jelikož si s ním většinou vystačí až do konce skladby, rychle ho tím zbaví potřebného kouzla, které by nutilo k opakovanému poslechu desky. Pro příště doporučuji větší selekci skladeb a pár škrtů v partituře, každá vteřina dolů by v tomto případě byla vyvážená zlatem. 6.5 je tak v případě AOH akorát.