O novém albu Arcturus se mluvilo, a teď to berte s mírnou rezervou, už v roce 2006, tedy rok po vydání Sideshow Symphonies. Na oficiálních stránkách kapely fungovalo fórum, kde se člen kapely (tuším to byl Valle?) vyjádřil v tom smyslu, že kapela má materiálu ne na jedno, ale na pět dalších alb, tak moc byl Sverd aktivní. To rozhodně byl, než si našel koníček – létání - a o rok později se ke zděšení všech kapela poroučela do předčasného důchodu.

Na okraj, pokud to někdo tedy neví, to Sverd je základním hybatelem Arcturus po celou dobu jejich existence. Ne Vortex, který po třech letech začal šířit nesvaté zvěsti o tom, že kapela se chystá na reunion atd. Ostatně všichni víme, jak křečovitá byla cesta Arcturus zpět na prkna, co znamenají metal. Stejně tak se mluvilo o obnovení vazby Garm – Arcturus, což byla podle mě ovšem blbost už v zárodku myšlenky. Ale představa rozhodně pěkná.

V květnu jsme se dočkali, Arcturian je na světě.

Nerad se pouštím do jednoduchých verdiktů, ne u kapel jako je tato. Arcturus na všech předchozích albech povyšovali obsah nad formu, nicméně při nutném předpokladu, že forma bude nejvyšší standard. O to je mi nepříjemnější stát si za tím, že na Arcturian se tohle daří už jenom zčásti. Bohužel, údernost a přímočarost dvojice Hellhammer – Vortex ochuzuje novinku o vyrovnanost a pestrost (nebo je to absence Tore Morena?). Když ohdlédnu od Blombergova bicího minigunu a, místy už krajně oposlouchaných, Vortexových rovin, najednou mám v uších docela obyčejné moderní metalové album vysokých kvalit. A to je mi málo.

Je to málo vzhledem k tomu, že to právě Arcturus patří mezi ty kapely, které svedly metal povýšit na artovou záležitost, kdy předchozí alba (a týká se to i Sideshow Symphonies) byla přehlídkou myslitelné dokonalosti v provedení. A to na celé délce nahrávek. Najednou to neplatí, nahrávka má 47 minut a dost marně přemýšlím, kolik těch wow-momentů jsem zaslechl, jestli vůbec nějaký. Nemusí to být v celé šíři alba, stačí trochu okořenit.

Moc tomu ani nepomáhá dříve neslýchaná rozháranost. Pár svěžích vypalovaček jako Arcturian Sign, Game Over ty by ale víc učarovaly na novince In Flames, kupříkladu. ´Starý dobrý Arcturus´ na Angst, Pale, k tomu několik k pobroukání vhodných doplňků jako Crash Land, Demon a závěrečná lehce otravná Bane. Vypíchnout se dá asi Warp, circa tam někde bych nejraději viděl celé album. No bohužel.

Po nějakém třicátém, čtyřicátém poslechu si album stále užívám, je to opravdu vysoko, ale zároveň nabývám pocitu, že je Arcturian spíš výběr z toho nejlepšího, co Sverdovi zůstalo za ty roky v šupleti, pouze mistrně zrestaurováno. Samozřejmě se dá namítnout, že po La Masquerade Infernale už Arcturus nikdy tolik netlačili na pilu. Jenže na The Sham Mirrors je sedm fláků a z toho je sedm pecek, to na Arcturian rozhodně neslyším. Na Sideshow Symphonies ten poměr byl jistě horší, ale bylo to koncepční album s nezaměnitelnou atmosférou a novinka se jí logicky nemůže rovnat, když je takřka každý song z jiné vsi.

Takže oklikou zpět k tomu verdiktu. S Arcturian jsme dostali svěží a moderní metalové album v slušivém hábitu, přístupné pro začátečníky i pokročilé. Nicméně asi nic extra navíc. Deklamace kapely, že je to „jiné“, mě nechávají v klidu, všechno na albu už jsme od nich někde slyšeli. Neříkám, že jsem čekal od Arcturus revoluci, nicméně interní progres jsem chtěl a nedostal jej.

V létě na Brutalu. S tím snad spojené jedno zásadní plus novinky – živě to může fungovat o chlup líp než na placce.