Není to tak dávno, co jsem opožděně reagoval na bravurní debut Benea Reach. Monument Bineothan byl (a je) vyspělým počinem, jehož žánrová neuchopitelnostIlkka za mikrofonem aspiruje na nejtalentovanějšího křiklouna pod sluncem. Ptám se sám sebe, zda neužívá nějaký doping umožňující vyřvat si plíce na 268%.nedávala šanci předvídat, jakou cestou povedou norské hudební krůčky. Kapela s tajemnou prezentací a působící velmi nenápadně v koutku přichystala a nahrála druhou desku Alleviat, která obsahuje nečekaná hudební překvapení.
Předtím otázka zněla: budou Norové pokračovat v ambici spojovat v netradiční symbióze široké spektrum stylů nebo tuto ambici přetaví ve snahu zaujmout větší okruh posluchačů? Na takto podanou otázku není lehké odpovědět. Novinka sice obsahuje větší hitový potenciál, na druhou stranu však není vůbec prvoplánová. Ale popořadě.
Co se tedy změnilo? Písně jsou kratší, přehlednější, chytlavější, kapela se při komponování držela osvědčeného postupu sloka-refrén. Křehké akustické momenty téměř vymizely, Alleviat zní mnohem sevřeněji, víc groovy, ne tak epicky široce jako debut, navíc hudebně je to metal jako hrom (představte si zvuk á la první Mnemic). A jsme hned u jádra problému. Benea Reach se zde velmi přiblížili současné metalcore a Meshuggah mánii (model Catch 33 > vs1 -:- vs2 -:- vs3 -:- vs4). Ale jak už to bývá, pár soustředěných poslechů, znalost hudebních postupů z minulé desky, škleb á la kyselý šťovík se změnil na úsměv od ucha k uchu a pero kritikovo jest otupeno.
Norové totiž zůstali mistry v dramaturgii kompozice, budování atmosféry a dokreslování všech možných aranží (jež se dějí až v druhém, třetím plánu). Malý

příklad z mnoha - třeba takový hlavní kytarový nápad v Lionize by byl mainstreamově tumpachový nebýt dálněvýchodního nádechu. Skladby jsou doslova prošpikovány elektrizující silou a dynamikou; oni vědí, čeho chtějí ve svých písních dosáhnout – hrábnout do strun v nejtvrdších rifech a naopak narvat do melodie tuny emocí (tento rys mimochodem tak obdivuji u Crowbar). Děje se tak antagonicky, stačí si vzít příklad z takové Rejuvenate: po neurotických sekáčkách (sloka) vždy následuje monoliticky úchvatná melodie. Alleviat jako celek navíc perfektně funguje, skladby se doplňují, po hitovce New Waters následuje rozmáchlejší Lionize, poté pro změnu uvolnění od tlaku (Reason) a tak dále až na samotný konec. Deska nepůsobí ani přímočaře (proplést se všemi kytarovými vrstami (na několika místech jsem jich napočítal pět) nebo odhalit všechny vokální finesy trvá - viz hostující zpěvačka), ani přespříliš komplikovaně (a to je těch polyrytmických rifů požehnaně). Opakované poslechy mne zase a zase přesvědčují o vnitřním skrytém bohatství Alleviat.
Ilkka za mikrofonem aspiruje na nejtalentovanějšího křiklouna pod sluncem. Ptám se sám sebe, zda neužívá nějaký doping umožňující vyřvat si plíce na 268%. Nejnaléhavěji působí vysoký screamokřik; tam se hlas stává zesilovačem, který jen umocňuje tlak celého bandu. Vždy to jsou momenty ABSOLUTNÍHO ŠÍLENSTVÍ (refrén v Lionize nebo hned následná Sentiment), tak mocně

sugerované nejobyčejnější věcí jako je lidský hlas. Nejsugestivnější je to ovšem v kombinaci s čistým zpěvem (refrény v Rejuvenate a v závěrečné Dominion); přiznávám zcela otevřeně, že takové utrpení jsem snad ještě nezažil. Navíc, v průběhu alba se takto docílená intenzita stupňuje, akt přenesení emoce na posluchače se stává fyzickou aktivitou.
Alleviat je album, které se stejně jako Monument Bineothan otvírá člověku postupně. Zamrzí jen několik tuctových metalcorových postupů, o kterých se však domnívám, že „si sednou“ a najdou své místo především na pódiových prknech. Kdy tedy uvidíme Benea Reach v Čechách???