Island se v kontextu metalové extrémní muziky v poslední době skloňuje hlavně s black metalem. Ale známe to, výjimky přece potvrzují pravidlo. A tak tu máme Beneath z Reykjavíku, kteří jsou se smrt kovem spjatí už přes deset let. Za tu dekádu chlapci tažení duem sekerníků slyšících na stejné příjmení Sigurðsson (že by bráchové?) notně vyzráli.

Ale nepředbíhejme. Debut Enslaved by Fear se notně nesl v duchu „peklodeťáckých“ vzorů – v písních první desky převažují sypačky a dvojšlapková kanonáda, je tu znát inspirace Rutanovými Hate Eternal, ale prokukující černota dává vzpomenout i na Angel Corpse a další seveřany – Myrkskog. Druhá fošna The Barren Throne pokračovala v nastaveném směru, leč potenciál kapely zůstal tak trochu nevyužitý. Skladby na 52 minut dlouhém albu si podobají jako vejce vejci a už po několika kusech se dostavuje posluchačská únava.

Kdo znal předchozí dva počiny a pustil si poprvé trojku Ephemeris, musel si určitě říkat, jestli si s ním nehrál nějaký kyberšotek. Novinka se totiž od předchozích počinů výrazně liší. Přes uši hned praští prostorový a hutný zvuk. Po produkční stránce nejde o žádný moderní plastový standard, v němž zní každá současná metalová kapela stejně. Ostrovanům, respektive známému Fredriku Nordströmovi, se v göteborgském studiu Fredman podařilo dosáhnout optimální směsice „starého a nového“ soundu. Je tu znát úcta k tradiční severské melodice, tedy mírně chrastivým kytarám, ale i přijetí zvukové spektra, v němž vyzní disonance a valivá střední tempa. Představte si, že si producent hodil do jednoho kanálu Entombed, do druhého Soilwork, nakonec přidal Ulcerate se Skinless a celé to zmixoval.

Nejvíc změn ovšem doznala samotná hudební tvář kapely. Skupina totiž citelně rozšířila svůj původně poněkud úzký stylový záběr. Přímočaré sdělení předešlých nahrávek je tatam. Ephemeris je mnohem komplikovanější a hlavně – komplexnější. Islanďané jednoznačně instrumentálně vyzráli, deska totiž ze současného death metalu nabízí prakticky vše: techniku, brutalitu, melodie. Společným jmenovatelem všech riffů a skladeb je tady variabilita. Už jen ten úvod – v prvním nápadu desky jsou kila, průtrsy i rytmizované zasekávačky, vše navíc hrané v blast beatu. A vůbec, Mike Heller z Malignancy tuhle desku neskutečně nakopl. Jeho hra na bicí celý soubor táhne nemilosrdně kupředu, bicmen přitom respektuje hudební tvář kapely, zároveň jí však svým umem notně přidává po technické stránce věci.

Hlavní devíza Islanďanů je, že nikoho nekopírují, doslovně necitují, v podstatě ani v náznacích. Svými vzory se jen inspirují, přetavují je do rukopisu, který mají svojský, což je v dnešní době přesycené plagiátorstvím skoro neuvěřitelné. Jejich riffy jsou místy ulcerátně rozpité a rozplizlé, sirnatě hutné á la Morbid Angel, když už ale v tomto duchu zahrají dva nápady po sobě, přehodí výhybku, buď zvolní a zvolí vybrnkávací mezihru (konec Eyecatcher, střed Alignments), nebo zařadí melodickou vyhrávku a sólo. V klidnějších instrumentálních momentech připomenou portugalské Colosso, jenže Beneath tyto atmosférické plochy prokládají prvkem, který na jejich předchozích albech takřka nebyl slyšet. Tím jsou valivá střední tempa, jež dávají vzpomenout na parníválcový trademark brutalistů Skinless. Když se do toho přidá hluboký záhrobní growling Benedikta Natanaela Bjarnasona, je vymalováno. Kapela stále dokáže udržet na uzdě svou kreativitu a tak do skladeb nenarve všechno, co jí napadne. Žádných 20 riffů během dvou minut. I přes veškerou komplikovanost nápadů tvoří srozumitelné písničky, kde se motivy opakují, prolínají, vrství a sráží do sebe v zajímavých kombinacích.

Takže? Nejde o žádný galimatyáš, škatulka technický brutální death metal ovšem sedí. Posluchač dostane od všeho něco a přitom si nebude stěžovat, že něco postrádá. Islanďané to s Ephemeris v roce 2017 svým žánrovým souputníkům prostě nandali.