Kanadská brutalitka Beneath The Massacre nelení a po loňském debutu Mechanics of Dysfunction vydává druhé album. Laťka, kterou sami sobě nastavili, je neobyčejně vysoká a stejně vysoká jsou jistě i očekávání milovníků žánru. Technicky vybroušený brutal death s originálním ksichtem se prohnal internetem a sklidil spoustu ohlasů. Některých pozitivních, jiných odsuzujících přehnanou strojovost hudebního projevu a s extrémní precizností spojené odlidštění.

Musím poznamenat, že úvodní dojem byl značně rozpačitý. Zdálo se, že album je už od počátku beznadějně zastíněno debutem, který bil přímo do očí a, s trochou nadsázky řečeno, ohromoval už při prvním poslechu. Pro hlubší proniknutí do útrob desky jsem si proto nechal značný časový odstup – a vyplatilo se. Troufám si říci, že materiál ztratil na přímočarosti, což je zprvu mínus, a toto oceníte až později. Ze zdánlivě nesrozumitelných zamotaných pasáží po nějakém tom poslechu vylezou pekelně dobře vymyšlené struktury a album začne dávat trochu víc smysl i jako celek.

Hudba BTM je postavena především na šílených masakrózních sekačkách s velmi silným důrazem na frázování. Agresivní feeling doplňují velmi svižně riffující kytary i chraplavý a útočný murmur, vyplňující každou skulinu, od počátku po konec. Pro začátek bylo potřeba trochu se oprostit od srovnávání s předchůdcem; jak jsem již nastínil, jedná se totiž o něco trochu jiného, než na co jsme si již mohli zvyknout.

Ačkoliv individuální chvála přísluší každému ze členů kapely, alfa a omega jsou tady bicí. Bubeník důmyslně kopíruje každou kudrlinku v šílených kytarových prasárnách, umí udělat zajímavou i pasáž, která by jinak mohla nudit. Kytarová linka je totiž často až příliš komplexní a po rozsekání kopákem po triolách dostává konkrétnější ksicht. V kombinaci s ultrabrutálním vokálem se neubráním radikální změně původního názoru; ač tedy podle ohlasů na internetu nejsem sám, kdo zpočátku křivil ústa, Beneath The Massacre nakonec dělají čest svému jménu.

Z odkazů na předchozí tvorbu bych rád zmínil druhou část druhé skladby Reign of Terror; očividně se totiž jedná o povedeného nástupce jednoriffovky Untitled z loňska. Je to jen taková malá demonstrace (již zmíněného) důrazu na rytmické rozložení riffů. Devítka Tharsis zase obsahuje geniální arytmický prvek z jedné skladby z dema Evidence of Inequity.

Abych to shrnul, tohle je totální masakr, který by neměl uniknout žádnému posluchači tech death muziky. Deska je jedna perla za druhou, z pětky The Wasteland se pravidelně bezmála pomočuji a lepší tečku, než Procreating the Infection, si nedovedu představit. Pro zvolnění tu máme padesátisekundovku o předávkování lithiem a pro případ, že bude libo záminka k omdlení, je tu superrychlá Bitter; otvíračka Condemned má pro změnu tu nejtěžší prdel, co v Kanadě našli.

Bohužel, ne každý ocení takovou muziku; pro kdekoho by se BTM mohli zdát stereotypní, na což bych mu musel přikývnout. Umím si docela živě představit, že by někdo odsoudil přílišnou nasypanost, nestravitelnost a přehulenost. Deska má však naštěstí přesně akorát: 32 minut je rozumná stopáž pro takovýto nátěr.
Už se nemůžu dočkat do Brna.. zabije nás to!

„A Dystopia is the Vision of a Society That is the Opposite of Utopia.“ (Wikipedia)