No tak na téhle desce mi Betweeni vážně udělali radost, jejich hudba zraje jak víno. Debut nebyl špatný, ale přece jen to ještě nebyla taková rána. To druhá deska Silent Circus už byl slušný klepec. A co že to pánové uvařili na nové desce? No, svůj záběr rozhodně rozšířili a připravili řádně nabroušený guláš metalových stylů.

Guláš Alaska v sobě obsahuje skutečně mnoho ingrediencí. Základ tvoří, stejně jako na minulé desce, chaotický metalcore. Do toho hodně death metalu a do směsi nasypeme pár akustických emo pasáží a přihodíme trochu severské melodiky. Dále přidáme pár melodických sól a osolíme špetkou blacku. No a na závěr ještě okořeníme trochou toho progového koření a guláš je hotový.

To by bylo takový hrubý popis toho, co na desce uslyšíte. Skladby jsou doopravdy pestré, a navíc je album jako celek kompaktní a drží pohromadě. Všechny výše uvedené styly se vzájemně doplňují a dohromady vyvářejí velmi pestré skladby plné překvapivých momentů.

Od minulé desky kapela v tvrdých pasážích trochu zčitelněla, už to není takový chaos. Výrazného zlepšení se dočkaly emo části, které byly na minulé desce občas přece jen trochu moc sladké a jednoduché. Na Alasce mají propracovanější strukturu a atmosféru, například gradace ve skladbě Backwards Marathon je strhující. To vše doplňují rozmanité vokály, od hlubokých deathových growlů, přes čistý emo styl, až po bm skřehotání + skvělé muzikantské výkony.

Moje nejoblíbenější skladba je asi čtyřka Selkies the Endless Obsession. Začíná se téměř až progovou melodickou pasáží, po chvíli nastoupí metalcoreová sekanice a do ní najednou zničehonic vlezou vokály ala Cynic. Ale hned nato už se všechno přelije do melancholické akustiky a skladbu zakončí minutu a půl dlouhé melodické sólíčko. Typická ukázka kolik toho dokážou Betweeni narvat do jedné skladby.

Between the Buried and Me natočili neuvěřitelně rozmanité album, na kterém si snad každý metla najde to svoje. Pro mě jedna z top 2005 desek.

Tak tentokrát se budete muset (bohužel?) obejít bez mého historického okénka, jelikož s Between the Buried and Me se touto deskou zbavuji svého poslechového panictví. A že jsem sakra rád. Po všech těch emo-tlako-HC-schizo-core poslouchám něco, co dokáže zároveň uklidnit - Medicine Wheel nebo popíkárna v Backwards Marathon, která je skutečně epochální (vokál se šplhá až někam do andromedovských hicpoloh) – rozpumpovat – titulní Alaska je bezkonkurenční – progresivně polaskat kytarovými vyhrávkami – opět Alaska či The Primer – mrazivě zamrazit – Autodidact, Selkies, kde je nemlich ta samá b gděsivá atmosféra Opeth – a mnohem mnohem více (Laser Speed je vynikající úlet odněkud ze zakouřeného baru, kde si to dávají starý pardálové jen tak pro radost). Těžko přetěžko vypíchnout jednu konkrétní skladbu, jelikož moment překvapení zde číhá v každé notě, stejně tak nelze vyzdvihnout jeden nástroj – kytara, basa (tu bych možná prosil příště výrazněji), bicí, vše pěkně navrstvené domotané pomotané zpřeházené poskládané propletené a zabalené do sporadicky užitých kláves a opentlené zpěvem, který trhá koule v každém momentu (i když první dojem při závěru All Bodies byl, že zde si Tommy Rogers naložil příliš velké sousto, ale nenené, dává si to náramně). Alaska je prostě deska, která vás dokáže udržet po celou hrací dobu ve střehu a Between The Buried And Me je další kapela, pro kterou neexistují hranice stylů a klouže jimi stejně lehce, jako… však víte, co víte, čím :-)

Shrnutí: Trochu melodika a hutnost švédského deathmetalova. Maličko přisypáno a přišťavněno tu sekaným tu zběsilým metalcorem. Občas blackového přiskřípku. Zahaleno do progresivního hávu.

Paralely: V jedničce All Bodies slyším třeba nové Ador Dorath :), ve trojce Croakies and Boatshoes úvodní kilový riff vzpomene na Morbidy a vzápětí přichází Necro běhačka a zvolnění se zvukovým Dimmu koncem. Čtyřku Selkies zas rozjede pomalejší motaný prog - tvrdší Dream riff proložený Crimson motanicí (vzpomínka na VUVR) - s táhlým zpěvem, přicházejí prošlapaný Decapitated sekačky a dostáváme se až k vokodérové pasáži s až Cynicovským motivem a zpět na úvodní prog, jenž přejde, a to je půle skladby, v Opethí postup s fajn melo zpěvem. A takto by se dalo pokračovat, ale nemyslím to samozřejmě tak, že by BTBAM kradli! To nééé! Zkrátka vám občas takto něco upomenou - i jen třeba na moment, jako tomu je v sedmě Backwards, kde se dočkáme i Marsvoltího hlasového vypjatého výjezdu - je s podivem, co vše a jak dokáže Tommy vyzpívat.

Shrnutí II: Občas melodika a hutnost severského deathu. Trochu přisypáno a přišťavněno tu zběsilým tu sekaným metalcorem. Maličko blackového přiskřípku a zahaleno do progresivního hávu.