Autor: 70 Uživatelé: 5 Tvé hodnocení: hodnoť
Doomy Ballads

BIG BOSS - Doomy Ballads

Je to sice už nějaký ten pátek, co pátek, nějaký ten měsíc...vlastně nějaký ten rok, co vyšla třetí sólovka nestora české metalové scény a nejznámějšího tuzemského satanisty, Jiřího 'BigBosse' Valtera. Jelikož se ale věci začly trochu hýbat a vypadá to, že v letošním roce byste se mohli s Big Bossovo sólovou tvorbou potkat v koncertní podobě častěji, než jste měli do nynějška možnost, neuškodí se tomu nejmladšímu z představitelů jeho tvorby podívat na zoubek ani téměř rok a půl po vydání.

Album se těší účasti několika známých hostů, první se představí hned v úvodním mluveném intru The Wind, jemuž tedy propůjčil svůj hlas Paul Speckman (Master, ex-Krabathor). Následuje vláčná skladba The Cognition, postavená na vybrnkávaných akordech, bohužel vláčných až příliš, z apatie ji vytahuje pouze pasáž s kytarovým sólem. Zato následující Solitude z pera Igora Hubíka (Root) je jiná káva - výborná věc, z níž dýchá podmanivá mystika a nefalšovaná atmosféra metalového undergroundu 90.let a která by se neztratila ani na albech Root. Tears of the Ages trpí stejným syndromem jako The Cognition, zde se však jedná o přeci jen o něco zajímavější skladbu, založenou na osamocené hře klavíru s perfektně vystavěným kytarovým sólem Ashoka (rovnež Root). Dalším z rodiny hostů je Blackie (Cales, ex-Root), který přispěl uvolněnou The Ocean. Zde se ale nemůžu zbavit dojmu, že tento kousek by vyzněl lépe s jinak vystavěným zpěvem, či spíše kdyby tam zpíval někdo jiný než Big Boss. Zvláštní. Následující The Moment of a Pearl je na poslech velice příjemnou písní, která mi ze všeho nejvíc připomíná Knockin' on Heaven's Door (přesněji řečeno tu verzi od Guns N' Roses) a která je prostoupená zvláštním oparem cynismu, který vrcholí závěrečnou zmínkou o tom, kterak "starý dědeček vzal babičku a skočili spolu z útesu". The End je další z řady zdejších Big Bossových "balad", tedy nic, co by vám po poslechu utkvělo v paměti, ale neurazí. Předposlední energická I Scream in the Dark of Loneliness na albu asi nejvíce vyčnívá, jedná se o typickou progrockovou skladbu se všemi klišé a zavedenými postupy, které jsou s tímto žánrem spjaté, tedy motavými riffy, zasekávanými bicími a trochou toho bezúčelného předvádění se, přesto je to zpracované poměrně snesitelnou a poslouchatelnou formou. Závěrečná Adagio Cantabile je adaptací části jedné Beethovenovy sonáty, v aranžerské úpravě Ivana Aivn Jaška a s naroubovaným textem ze Solitude.

Doomy Ballads je albem hudebně poměrně variabilním, občas nadchne, občas zanudí, ale zbytečným kusem kompaktního disku v plastové krabičce vyloženě není. Chápu ho spíše jako jeden z mnoha ventilů Big Bossových uměleckých potřeb či tendencí a svůj účel jistě splnil a obstál se ctí.

Recenze dalších autorů


Přispěj do diskuze

zobrazit vše

jasny, ale asi zalezi, jak ti to celkove sedi. treba Moment of Pearl je dle me blbost - variace na Knockin', ale Ocean je pecka, i Solitude.. jedu ted jen dle bandzone

Dva, tři songy v cajku nedělají desku v cajku... ;-)

Ta deska je celá v cajku :-)

CrusT, asi diskuzi myslel Killer. jo, nektery veci jsou v cajku

mně se dva tři songy líběj docela

s čím konkrétně to nejde dohromady?

Hmmm...tak nevím.Když se podíváte kolik ten pán na Bandzone přístupů a poslechů a přečtete si tam co píší fans kteří to poslouchají, tak to jaksi nejde dohromady s tím co tady píšete.Takže znovu: Hmmm....

Tvé hodnocení:

Tagy:

Big Boss

aktuálně

diskuze