Slunný letní den. Houfy lidí blíže nespecifikované komunity pobíhají v bizarních maskách okolo nedávno vztyčených monumentů. Je čas oslav, vzdává se hold starým bohům, kterým se vděčí za hojnou úrodu. Muži se oddávají chaotickému tanci, ve kterém zvířecí nezřízenost vítězí nad lidskou choreografií. Ženy zpívají. Děti se drží za ruce a točí se dokola.

Staré způsoby na nové desce Blood Ceremony skutečně přetrvávají. A je to jen dobře. Z okultního rocku kanadské čtveřice opět vyvstává květnatá zhýralost Hardyho Wicker Mana – vliv, který kapela přiznala prostřednictvím odkazů v textech i vizuální stylizací v donedávna jediném videoklipu Goodbye Gemini z desky The Eldritch Dark: dosud nejlepšího počinu čtveřice.

The Old Ways Remain se právě The Eldritch Dark podobá nejvíce. Novinka kloubí tradiční nádech okultního/psychedelického rocku a starého doom metalu – nyní se však do mustru ještě více derou hitové postupy, které nemají daleko ke starším deskám Ghost. Ne nadarmo už internet stihl častovat desku úsměvnou nálepkou „pagan pop“. Popové tendence ale nestrhávají závoj dělící běžného smrtelníka od zasvěceného. Z chytlavých melodií lze i nadále vycítit hrabání kopyta, které nepatří Satanovi, ale Panovi.

Prapůvodní žánrovou esenci uchovává oddanost magii s pohanským zabarvením, ale i autorská sofistikovanost, která nejvíce probíjí umem Alie O'Brien. Vokál, elektronické varhany a příčná flétna, toť trio, která je více než kdy jindy středobodem hudby Blood Ceremony. Zpěvačka, multiinstrumentalistka a vystudovaná etnomuzikoložka ve všech případech upoutává nejvíce pozornosti – nejen v momentech, kdy je prostor věnován sólování na flétnu, ale i v nenápadnějších chvílích, třeba když dochází k prolínání kláves a doprovodných vokálů. Všechny roviny se nejladněji snoubí na delší, ale neméně opojné Eugenie. O'Brien zkrátka hraje vyzráleji, ne však zbytečně přetechnizovaně. Ke zrání snad dopomohla účast v jazz-psychedelickém projektu Badge Époque Ensemble.

Kapelní doprovod nezaostává. Okultně rockovou paletu navíc doprovází i občasné housle a saxofon. Riffy si rovněž zachovávají dostatečnou nosnost – natolik, aby držely skladby pohromadě, ale nebraly pozornost hlavním, výše zmíněným aktérům. Kytary snad jen trochu ubírají na tvrdosti, houževnatosti a psychedelických zákrutách z minula. Obnovená forma nicméně souzní s přístupnější hudební podobou. Konzistentní drive v úplném závěru výrazněji nabourá jen rozvolněnější Song of the Morrow, jejíž gradující koncovka tolik nesouzní s přímočařejším zbytkem desky.

Z The Old Ways Remain prýští okultismus i chytlavý songwriting, obojího je přitom dosaženo bez přepálené grotesknosti a tuctovosti. Blood Ceremony kloubí hráčské ostruhy s vyzrálým rukopisem, ze kterého dokáže vyvstát dobře odvedené hudební řemeslo i atmosféra tajemného a zapovězeného. Staré postupy zachovávají žánrovou podstatu, nedochází přitom k obětování spádu, na které je méně ostřílené ucho zvyklé. I proto se novinka dá stavět na roveň s The Eldritch Dark.