Buer je mladá smečka pocházející z Pardubic, složená z odešlých členů black/thrash metalové hordy Narchost (jedna z kapel naší scény, od které dávám pohoršeně ruce pryč). Existence kapely světu známá prozatím moc není, avšak kytaristu těchto neznabohů můžete znát pod jménem Zyklord, a pokud sledujete český blackový underground, mohli jste vidět jeho práce na promo/plakátech akcí či merchi. Ještě před vydáním debutového alba Protoalbum (Nigrum Ignis) zaznamenalo těleso nějaké pozitivní reakce, co se živého projevu týče (kritiky však směřovaly k bicímu automatu; tento fakt mě znervóznil), a tím se pro další hordu vzývající černý underground naskytla naděje slibného budoucna – ale jen čas ukáže, zda na to pardubická banda má.

Některými lidmi byl chválen především cit pro oldschoolové cítění hudby jako takové, pravověrnost a také Utgardův projev, značně ovlivněný okultnem, což v dnešní době schytává jednu kritiku za druhou jen proto, že si s tímto uhrančivým projevem zahrává kde kdo, s čímž nemohu souhlasit, neboť všeho je dnes přehršel a tyto řeči mohu s klidem brát za ohrané a dle toho, jak se mi to zrovna hodí, použít na každý žánr. Ať chcete nebo ne, satanismus, okultismus a mysticismus k blacku patří, je jeho součástí, je to vyjádření muzikantů stejně jako jejich vizuální stránka a Buer na tomto faktu základy svého temného hradu staví.
 
Musím uznat, že i přes všechna negativa, která vám níže poodhalím, jsou Buer snaživou partou, jež se snaží do svého počínání vložit zápal, i kus sebe sama (i když ne všude se to zcela povedlo). Snaha zaujmout něčím odlišným a vložit do své tvorby srdce je základ, na tom pánové staví. Když mi pošťačka do rukou vložila šňůrami obvázaný originální balík s velkou, nádherně zdobenou pečetí Buer, zavál na mne příjemný odér starších dob. Pohltila mě příjemná, mystická atmosféra, i rozbalování obálky se rovnalo jakému si rituálu.

V momentu, kdy jsem balení opatrně rozbalil (balík s pečetí jsem si uschoval), jsem se z toho, co se uvnitř tajemné zásilky nacházelo, nestačil divit. Na obalu se šklebí tatáž pečeť a z hrany krabičky - zachycená za výčnělek přebalu - dokonce trčí oprátka. Abyste se dostali k samotnému obsahu, musíte oprátku odstranit a poté vrátit zpět na původní pozici. Bookled i samotný disk jsou rovněž pěkně umělecky vyzdobené. Popravdě, je to kýč jak prase, avšak s trochou nadhledu příjemný, a když se na tohle vše dívám, je mi to vlastní. Je to black metal, primitivní, pro někoho možná komický, to ale nechám na každém z vás.
 
Hudební složka už tak zářná jako balení není. Intro se nese v atmosferickém duchu, dává najevo jakými myšlenkami budou hudební stopy oplývat, ovšem se skladbou Černý oheň mě do uší praštil otřesně znějící bicí automat (to jsem sice očekával, ale ne až tak bídný) s nevyváženou produkcí, která pod tím vším veškerá třímající pozitiva muziky potlačuje. Zmíněný bicí automat se jeví jako nějaká laciná diskotéka (tuc tuc tututututuc tuc), je téměř bez přechodů, minimálně bez těch zajímavějších. Riffové útoky jsou zaznamenány v klasickém raw Norway stylu, jsou však často potlačené pod zmíněným bubnovacím robotem, a když už vzejdou na povrch, jsou nepříjemně vysoko, až z toho hlava bolí. Přitom melodicky by jinak byly na nadprůměrné úrovni.

Basové linky jsou v podstatě nepřítomné, kvůli tomu působí sound Buer bezvrstvě (plus absence doprovodné, produkci zahušťující kytary). Jediný moment překvapení ohledně baskytary nastává v poslední písni 161, která disponuje baladickým cítěním. Je to ale velká škoda, neboť Zyklord nahrál některé linky celkem zajímavě, a když se pozorně na tyto kytarové party (poutavé melodie) zaměříte, můžete pod tím vším v temnotě pekelné slyšet udušený volájící talent.

Dalším nedostatkem jsou vokální party v okultismu zběhlého frontmana Utgarda. Opět vše przní zpackaná produkce. Proč jsou hrdelní linky tak moc v popředí, že často v hlasitosti překonávají i “bicí”? Přitom zpěvák disponuje pěkně jedovatým hlasem (ač to občas taky zaskřípe), který kdyby byl kvalitně zmixován a nahrán, mohl konkurovat mnohým tuzemským kazatelům zla. Jeho barva mi občas připomíná Satyra z norské veličiny Satyricon, za mě palec nahoru. I lyrická složka není vůbec marná. Leč se jedná o klasický BM se vším klišé, co k němu patří, má to hlavu a patu i jednoduché sdělení. Prostě klasický black metal, co se s ničím nepáře.

Jednoznačně nejlepším kusem na Protoalbu je podle mého mínění Éra pro utrpení, kterou kapela hraje ve středním tempu, má příjemnou melodii a čitelný vokál. Dokonce i automat je zde krotký a drží se zpět, nechá vyniknout pěknou ústřední melodii a jedovatě zlý skřek frontmana. Zde se dá vyčíst fakt, že kapele mohlo dopomoci zaznamenání kompozic v pomalejších frekvencích. Otázka však zní, co by vykouzlila špičková produkce ve znění takových Avenger, Inferno či Cult of Fire. Podle mého by pak, kdyby na povrch vyplulo vše, co v kapele dřímá, Protoalbum mohlo i vraždit.
 
Závěr? Buer a jejich první hudební zásek Protoalbum (Nigrum Ignis) přináší první snahu o prezentaci tvorby skupiny, který sice nedopadl zrovna moc dobře, ale poukazuje i na snahu a touhu vměstnat se mezi žánrové kolegy a dřít na sobě. Nebýt špatné produkce, jednalo by se o příjemný klasický raw black metal pro milovníky norské old school špinavosti. I když krom všudypřítomného klišé nepřináší žádnou novotu, jako zpříjemnění ohavných slunečních letních dnů by se Protoalbum hodilo náramně. Myslím si, že to v Buer je (hlavně riffy a vokální nápady). Pokud vyřeší své personální problémy, mohli by v budoucnu ukázat, jak se černý odstín metalové muziky kuje. A tak už jen poslední výzva: Pusťte si toto album, představte si k němu hutný, silný zvuk, lidské a technické bicí - jak by to podle vás znělo?

PS: Buer vystoupí tento pátek 19.8. v brněnském klubu Brooklyn. Jsem zvědavý, jak budou songy znít v živém provedení, i když s bicím automatem.