Z poslechu tohoto cd mám dost rozpačité pocity. Při pohledu na obal jsem začal mít mírné obavy (přeci jenom na tom coveru jste si mohli dát víc záležet) a intrem se to o moc nevylepšilo - podobně klišovité jako obal a naříkající dívenka mě příliš nepřesvědčila a jen zvětšila obavy z toho, co bude následovat. Ovšem to, co následovalo, ve mně vzbudilo pocity zcela opačné – jakoby z dálky se nesoucí čistý

zpěvu decentně doprovázený kytarou, to má moc hezkou atmosféru. Zvuk se vyjasní, přichází zkreslená kytara a skladba se naplno rozjíždí. Tady už trošku mizí to úvodní (škoda, že jen pár vteřinové) kouzlo a zbytek skladby je už ničím výjimečný blackem šmrnclý hevík. Nebo naopak? Heavíkem šmrnclý black, kde jsou využity i klávesy (spíš jen jako doplnění atmosféry). To je úplně jedno. V tomto ohledu by si mohli přijít na své jak fanoušci melodických kytarových pasáží doprovázených heavy vokálem, tak i příznivci libující si spíše v uječeném melodickém blacku. O to, že si Carpatia najde své příznivce jsem přesvědčen, ale já se mezi ně nezařadím, alespoň ne po tomto albu. V čem je problém?
První dvě skladby ještě docela v pohodě schroustám, nějaké dobré nápady, sem tam hezká melodie, ale čím víc album plyne, tím víc mi jen profukuje hlavou a jde skutečně jedním uchem dovnitř, druhým ven. Převážná většina skladeb má podobnou strukturu a jakoby Carpatia měla nějaké šablony, které musí použít do každé skladby. Takže narážíme pořád na ty samé postupy a skladby jsou si podobné jako vejce vejci.
Všech vokálních poloh se ujal sám Martin a poměrně slušně. Nejvíc se mi libí jeho čistý zpěv, bez kterého by album bylo ještě víc jednotvárné, a už vůbec ne zajímavé. Opravdu představa, že by na tomto album nebyl, mi nahání trošku strach, protože to bych s hodnocením musel ještě podstatně níž. Ale naštěstí tu je,

takže nemá cenu spekulovat. No a o jeho blackovém skřehotání toho moc nenapíšu, protože na něm zkrátka není nic zajímavého nebo zvláštního (pro přirovnání – první, co se mi vybavilo, když jsem ho slyšel, byli brněnští Torment). Zvuk z Blue Studia je docela stravitelný, i když na můj vkus zní až moc „heavy“ a ostře (hlavně kytary).
Abych ovšem jen neplival, musím říct, že nějaké dobré nápady tu skutečně jsou (hlavně první dvě skladby) a jak už jsem říkal, své příznivce si určitě najde. Já doufám, že na dalším albu si Carpatia trošku víc vyhraje s atmosférou (třeba ten úvod titulky zní moc pěkně, hojnější změny nálad by určitě na škodu nebyly) a přinese nám mnohem víc zajímavých nápadů. Zatím je to tak na polovině cesty a Infant Brutality pro mě prostě postrádá potřebnou šťávu, zajímavost a je další nahrávkou, která nijak zvlášť nezaujme a nevyhrabe se z šedi (pod)průměru.