Kapelám delší prodlevy mezi deskami někdy prospějí, někdy naopak vedou k zakrnění a zareznutí. Kanadští Cryptopsy si dali na čas a nechali fanoušky dychtivě očekávat, co se bude dít. Napětí houstne i pod tíhou faktu, že v kapele proběhly personální změny; u mikrofonu již neuvidíme Lorda Worma, což podle mě celé věci jen prospěje - jeho vokál, co si budeme povídat, nebyl příliš nápaditý a to huhlání degradovalo úroveň celé kapely. Tak jako se tedy v roce 2005 na desce Once Was Not tvorba jakoby vrátila ke kořenům, například Whisper Supremacy nebo None So Vile, očekával jsem, že nová deska se zas vrátí k ve mnohém předělovému a výjimečnému albu …and Then You’ll Beg z roku 2000 (tahle fošna si mě svého času dost získala a dlouhou dobu to bylo moje #1). To v tom lepším případě, v tom horším by vývoj pokračoval se stejným gradientem jako na Once Was Not a kapela by (alespoň u mne) již neměla další perspektivu.

A ejhle, ani ryba, ani rak. Mládě s cedulkou 2008 se naštěstí skutečně orientuje ve mnoha ohledech na (mé milované) album s vlakem na přebalu, ale daleko větší měrou se zde aplikuje něco zcela nového. Prvky, které jsme u Cryptopsy ještě neslyšeli. Celkový design nových skladeb je podobně železniční, jako tomu bylo u pecek typu We Bleed nebo Soar and Envision-Sore Vision; charakteristická ocelovost je však vyňata z ponurých hloubek a koleje nás nyní zavedly z chladné mlhavé ponuré krajiny někam na slunečné pobřeží. Všudypřítomná touha experimentovat povznáší náladu celé desky a působí melodicky a ohromně moderně. Cítit je i orientace k metalcoru, který je dnes vyloženě tahounským žánrem.

Hned od začátku je znát snaha přijít s něčím, co nikdo nečekal. Už po několika málo prvních vteřinách jsem velmi potěšen, parádní a brutální vyhrávka se solidním spodkem jde ruku v ruce s vyváženým a úderným zvukem. Převalování nápadů spolehlivě vnucuje posluchači dojem, že tohle dílo bude stát za to proposlouchat nejlépe do konce, protože o nápady nebude nouze. První pecka je rychlá a stručná, ale svým způsobem ohromující.

Jeden prvek má na této desce celkovou a nečekanou premiéru; čistý mužský zpěv je jedna z posledních věcí, jaké bych u Cryptopsy očekával. Když poprvé zazní zpívaný refrén, jeho efekt připomíná vlahý déšť v době parného léta. Podruhé se tento prvek objevuje ve čtvrté skladbě Bemoan the Martyr, tam však bohužel působí dosti slaďákovitě. Naštěstí je dostatečná tvrdost zachována díky bicím Flo Mouniera. Tomu bych rád pěl chválu do nebes, protože tradičně předvádí parádní výkon. Právě v případě bicích je posun dopředu obrovský, neřku-li nesrovnatelný. S nudnou sypačkou se snad nesetkáme, možná sem tam, avšak nikdy není příliš dlouhá. Kytary svou práci konají taky velmi nadprůměrně, silně připomínají A.T.Y.B., skoro bych řekl, že od roku 2000 se jejich styl a ani zvuk nezměnil. Jedině dobře. Další veliké plus vidím ve variabilitě vokálů. Kromě již zmíněných čistých zpěvů je škála hlasové dynamiky hodně rozsáhlá, stupňovaná náladou i brutalitou. V jednom místě to však, řekl bych, přehánějí; šestka The Plagued zní v některých částech úplně jako od Divine Heresy.

Co do celkové formy, kabátku a zaobalení, jsem velmi potěšen; už je to dávno, co jsem naposledy narazil na desku, kterou si s chutí pustím celou a ještě dvakrát hned za sebou. Zdá se mi, jakoby schválně načasovali vydání na jaro, neboť deska se přesně tak tváří. Jakoby kapela vylezla jako medvěd po tuhé zimě z nory na sluníčko, vyhřát si kožich a ukázat všem svoji znovunabytou svěžest a energii. Bravo.. až na místy trochu přehnaně procítěný čistý vokál jsem velmi nadšen!

Tohle jsou Cryptopsy, jo? Aha. Tak trochu chápu oba předchozí názory. Částečně snahu Cryptopsy o „experimentování“ oceňuji, však odchodem Levasseura přišli o kormidelníka a vůdce, bylo tedy pravděpodobné, že kapela půjde či zkusí něco jinak, ale slepě a idiotsky na Once Was Not sáhla po Lordu Wormovi, který by ty věci mikrofonu vůbec neměl dělat, ale pak je třeba si ovědomit, že aktuální Cryptopsí experimentování nepřináší skoro nic nového, ale je jen výcucem dnešně moderních směrů, především metalcoru (melodika, rytmika a homo vokály), a já to v této podobě Cryptopsy tak nějak nevěřím. Některé nápady dopadly skvěle a do konceptu zapadají, třeba atmo pasáž v Silence the Tyrants (první tři songy jsou nej!) klidně beru a přijde mi fajn, snad i buznostřed jinak dobré Leach bych zkousl, i symfo party Resurgence of an Empire zvládám, ale naopak některé další dopadly hrůzostrašně (šílenost Bemoan the Martyr), a to až tak, že máte i chuť píseň nedoposlechnout a použít tlačítko „další“, protože si říkáte, že v lisovně něco podělali a posloucháte kompilaci - black metal meets grunge v Contemplate Regicide, částečněOproti Once Was Not částečně pokrok a chvilkové nalezení původně progresivního směru (první tři vály), ale stejně jako OWN album postupně přestává pojit a tříští se, i zde toto Cryptopsy neukočírovali. Celkově mi na The Unspoken King zas chybí něco, co by album dohromady pojilo a vytvořilo z něj soudržný celek.i Bound Dead. Blackmetalové prvky z Once Was Not tedy přetrvaly, hlavně koncem alba, ale celkově mi na The Unspoken King zas chybí něco, co by album dohromady pojilo a vytvořilo z něj držící celek.

Oproti Once Was Not částečně pokrok a chvilkové nalezení původně progresivního směru (první tři vály), ale stejně jako OWN postupně přestává pojit a tříští se, i zde toto Cryptopsy neukočírovali. Kvalitativně ale i tak The Unspoken King řadím o něco výše před Once Was Not. Ku kladu oproti předchůdci přikládám produkci se skvěle zvonivou basou ála Korn (kovadlinka), konečně zase logicky a pro muziku hrajícího Floa, který to na Once fakt přehnal a částečně samozřejmě i zpěv McGachyho, jenž místy opravdu připomene i mistra Di Salva.

Zatraceně. Tápání Cryptopsy pokračuje. Po, podle Střapaté kebule, nevydařené desce Once Was Not a návratu Lorda Worma tu máme čtvrtou osobu za mikrofonem, je jím Matt McGachy. Technicky výborný pěvec, který s přehledem válcuje svého červavého předchůdce a technicky by tentokráte neměl být nejmenší problem vystřelit skladby typu Emaciate, Cold Hate, Warm Blood, Shroud, We Breed. Potud je vše v nejlepším pořádku, ale ono se bude bodama šetřit a šetřit bude hodně. Proč?

Kapela se po rozkmotření s panem Di Salvem aka bohem hc/death voicu uchýlila k experimentu kamsi mezi první směřování kapely s mírně blackmetalovými prvky a div že se ze synonyma progrese v deathmetalové progresi nestal béčkový pokus o symfo death/black (pokud to přeženu). A co myslíte? Jaký je The Unspoken King? Řeknu to jednoduše, dle mého by se měla deska jmenovat The Dethroned King.

První tři skladbičky jedou v příjemném metru nastoleným deskami And Then You’ll Beg a Whisper Supremacy, kdy si dovolím dodat, že pokrok v tom opravdu není a je mi líto, pokud k mému názoru někdo napíše, že jsem chtěl kopii Whisperu a Begu, tak je prostě vedle. Kapela jako by si uvědomila, kdy byla nejsilnější a projela pozorně nápady z těchto dvou skvostů. Ale jo, tak nějak to jde, pokud je to někde mezi 70-80% a člověk si trošku říká, ale jo, dostali rozum, jen to mělo přijít bez Worma v roce 2003-2005 a člověk by byl rád, jak to kapelka bez Levasseura pěkně ustála, ale ne, je to deska po Once Was Not a to je pořádný důvod přemýšlet, kam se kapela snaží jít.

A přijde song číslo čtyři a do prdele a do prdele. Do té doby jaksi slušně jedoucí deska věrným fans uštědří takovou pecku a ledovou sprchu, že se jeden snad začne i modlit, aby přestali. Proč? Po konci třetí skladby se jakoby přeladí rádio a bohové Cryptopsy znějí jako by Onyx jamoval s Laynem Staleym... do prdele, tak tohle ne. Opravdu ne. Jiný příměr mě napadá, jakoby tento song pro Cryptopsy udělali Carnival In Coal. Skutečně to zní jako vtip, a dost blbej. Tohle si myslím zástupy věrných fans nezasloužili a klidně si pár lidi může psát, co chce o zabržděnosti, ale Cryptopsy byli synonem neotřelosti, a teď?

Kdyby šlo o jeden song, řeknu si, jasně, pánové si udělali srandu z pár ‘give us your money, nice price idiot metal emo‘ demo kokotin, ale ne, pravda je bolestivá, takový kraviny, i když jinak udělaný, jsou i v dalších sonzích, např. v následující Leach je melodický zpěv, který by snad ani pro cashbreeders z Lincolnova parku nebyly neteplý.. Do háje, sám Vám nevím, tahle deska je tak na 40% a je mi to líto, ale jsou prostě záležitosti, co od oblíbených kapel posloucháte neradi.

Instrumentálně je všechno v nejlepším pořádku a solová stranka věci je o třídu výše než Once Was Not, ale pokud si poslechnete sóla na None So Vile, už ty jsou dále a jsou zajímavější. Levasseur byl prostě někdo. Pak tu máme další věc, která je nemilá, a tou je jednoznačně postřeh, že se Cryptopsy občas snaží chytit vítr sekačko-Meshu trendu, to bych ještě jakž takž snesl, ale v jejich podání to má tak málo invence, že se člověk až podivuje.. Chjo a do toho ty melodický zpěvy a pod tím klavesy, to se hodí opravdu na rande se čtrnáctiletou emařkou... nene, tohle ne. Jak to říct, udělat to někdo jinej, bylo by to teplý a od Cryptopsy je to taky teplý. Ne, pánové. Pro vaši představu, dokáži si představit velmi vkusně udělané melodické zpěvy v Cryptopsy, ale to by chlapci museli mít vůli jako třeba mladíci od Textures a ta? Ta tu není. Kdysi největší kapela bloudí a bloudí hodně. Je mi líto.