Reuniony… na mlácení pěstí do skříně tady bude asi hodně lidí, protože drtivá většina modelů z devadesátých let se vrátila a většinou si v podstatě stihla jméno pohnojit. Je to tak i u Cynic? Těžko říct. Zatímco většina reunionů dost kalkulovala (podle toho to taky jaksi dopadlo), v Cynic má ten kalkul - dle mého - taky své místo, ale trošku kuriózním způsobem. Vlastně to ani tak nesmrdí mamonem, protože si myslím, že Carbon-Based Anatomy je upřímná nahrávka a podobnou hudbu dost možná Paul Masvidal nosil v hlavě už v době Traced in Air. V podstatě mám oproti Bizzovi jednu výhodu: oba jsme (byli) dlouholetí fanoušci Cynic, jen já jsem na rozdíl od něj už na Traced in Air  Cynic proklel, Bizz si jej zamiloval. Čili, on očekával velké věci, já ne. A v tomto případě štěstí asi přálo mně, páč na tuhle nahrávku nejsem nabroušen jak chirurgickej skalpel, jsem s ní smířen.

V čem je háček této nahrávky? Jen v jedné věci. To, co na Carbon-Based Anatomy slyšíte, není Cynic. Kapela se správně má jmenovat Aeon Spoke. V tom vidím největší problém celé věci. Pokud si totiž pustíte nedostižný Focus a jste přesvědčeni, že je to právě ta Vaše srdeční záležitost, budete asi zklamáni. Pokud jste fanouškem práce Paula Masvidal a Seana Reinerta, pak ať to vezme čert, tahle nahrávka vůbec není špatná, ale prostě tohle není Cynic. A můj skromný názor na současný fenomén Cynic má co dočinění s pohledem na hudební byzhnis. Jméno Aeon Spoke příliš netáhlo, ale jméno Cynic byla neotřesitelná legenda, na kterou nemálo lidí přísahalo (jsem jeden z nich). Pokud tedy pánové chtěli trochu hrát pro lidi (což chce každý muzikant), udělali v podstatě kulišárnu, kdy starým fans nadělili Traced in Air a teď se oklikou svou fanouškovskou základnu snaží přetáhnout na stranu Aeon Spoke, což je pánů Masvidala a Reinerta přirozený vývoj. Otázka je, kolik lidí to přijme. Já nakonec došel k názoru, že mi tohle EP vadí míň než Traced in Air. Osobně mám s nahrávkou, která je meditativního charakteru, dva problémy. A) tohle není Cynic, což je kromě toho malýho podvodu na voliče ale v podstatě jedno, B) Masvidalovo kníkaní mi přijde opravdu příšerný. A to už mi tak jedno není. Nejde o to, že by mi zpěv přišel čtyřprocentní, přijde mi vyloženě špatnej.

Pokud se oprostím od spekulací a představím si karaoke verzi, musím říct, že nahrávka obsahuje docela pěknou porci hudby, která dál půjde nejspíše transcendentálním směrem. Někam, kam se duchovní sférou ubýval John Coltrane nebo Keith Jarrett. (Tento příměr myslím duchovním směrem, nikoli hudebním.) Jinak se jedná o muziku, kterou můžeme docela s klidem označit za art rock s mírnou špetkou jazzu. Slovo metal bych zde snad již ani nepoužíval, ale naopak bych se moc nedivil, kdyby správná škatulka k Cynic v budoucnu byla až někam k world music. Ono by možná bylo vůbec nejlepší, kdybychom tuhle nahrávku pustili fanouškovi starých Genesis, King Crimson nebo Yes, třeba bychom pak slyšeli podstatně zajímavější názory, než se dočítáte tady.

Nahrávka je to zapeklitá. Řekl bych, že už takhle rozdělený tábor fanoušků rozdělí na další části, možná se ke kapele taky dostane spousta nových lidí. Což bych kapele vlastně strašně přál. A to sice z toho důvodu, že, i když se vlastně nahrávka jmenuje - opět dle mého - neupřímně, obsahuje porci poctivé muziky. A to je nakonec to hlavní, protože, pokud tahle kapela přinese konečně další dlouhohrající desku, dočkáme se určitě zajímavých momentů. Na to pánové mají určitě palice otevřené dost.

A mimoto si ještě myslím, že pokud má jeden bubeník v metalu cit pro skladbu jako Vincent Colaiuta, Manu Katché nebo třeba Stewart Copeland, pak je to určitě Sean Reinert. A tak tímto, i přes veškeré výhrady, Vám, pane Reinerte, děkuji za příjemný zážitek. Nakonec vlastně i s čistým svědomím hodnotím poměrně vysoko.

PS: Sežeňte si, sakra, někoho, kdo umí pořádně zpívat, protože tohle ezoterické skučení je hrůza. Hudební výkony, který jsou na plnou palbu včetně aranží, prostě sráží snad o třetinu.

PPS: Volové! A Ghaala jsem teď nemyslel, to už by bylo moc...

Carbon-Based Anatomy sice už tolik nesází na progové znění kapely, a ta se tak trochu vzdaluje své vlastní vizi, opouští metal a jde cestou zpěvných, meditativnějších, ale pěkně strukturovaných skladeb, které silně využívají podpory žánrů jako ethno, ambient, snad i world music. Zde se tak nějak odhaluje to, čím se (údajně) Masvidal s Reinertem (božsky hrající Sean Reinert za bicími vskutku čaruje) během let nečinnosti Cynic také živili, totiž tvorbou hudby pro přírodopisné dokumenty z produkce National Geographic apod. Staví se na náladotvorných plochách, opouští výrazné riffování, ale pro sebe typické melodie, které se jen tolik neproplétají a jsou víceméně jednoznačné a za nic se neschovávají, Cynic zachovali. Možná tak jedině za větší hradbu podkladů, ale jinak jdou, dá se říci, přímo od srdce a na srdce. Cynic jsou na cestě smíření a jdou (rockovým) směrem a, teď nevím, zda to tak nazvat, experimentální cestou z EP Re:Traced, které jsem nakonec také schroupal. Na stranu druhou jsem ale vlastně rád, že Cynic nestojí na místě, ačkoli bych si pár nových, „klasických“ skladeb přál.

Na Carbon-Based Anatomy je třeba si zvyknout a dojít smíření, že jinak to už nejspíš nebude. Cynic se nám totiž stávají duchovními vůdci a starají se více o naší auru.