Posluchači jsou dnes k experimentům a „novotám“ poměrně vstřícní, minimálně ti dnešní fans Cynic. Nečekají dalších 14 let, než vydají novou nahrávku a rovnou se s novým produktem staví na velmi tenký led a vystavují svou kůži, na EP notně tenoučkou, všanc. V rámci této recenze se pouštím na tenký led i já, protože nejenže je Re:Traced nahrávkou kontroverzní (hudební kritiku nijak neohromila), ale každý mě má za cynicofila a člověka, který při drobnohledu nad touto kapelou pravděpodobně nepřivírá oči, ale rovnou je zavírá. Zkuste se od tohoto oprostit a pusťte si Re:Traced s odstupem. I proto článek vzniká až s ním, protože ani ve mně EP nevyvolalo striktně duši oblažující dojmy.

Předem, jaký byl jeho smysl? Ukázat, jak jsou Cynic nad věcí? Zkusit si něco nového či dokonce naťuknout fanoušky, co vše snesou; předpříprava na vlivy v tvorbě nové? Zbavit se přívlastku „metalová kapela“? Nebo jen přiživit polívčičku, dokud je teplá? Těžko říci, jistý jsem si tím, že to ani pro Cynic nebylo jednoduché. Ano, duo Masvidal – Reinert má své zkušenosti i z jiných žánrů (hudba pro TV pořady, poprockoví Æon Spoke, nejrůznější hostovačky…), ale sám vím, jak je těžké se na svou tvorbu podívat z druhé strany, nesvázaně, když v hlavě máte již pevně zafixovány všechny předchozí postupy, melodie, polohy, rytmy… V muzikální mysli toto vše musí tak trošku fungovat jako danost. Jenže Cynic se na Re:Traced nad toto povznášejí a dokazují, že mají dostatek fantazie, aby své skladby dokázali plně přepracovat, improvizovat a využít ne přímo stavební kameny písní, ale jejich fragmenty a okolní drobečky k tomu, aby postavili písně nové; a stačí jim k tomu klidně jen kytarové kilo, výjezd nebo třeba basový podklad. Cynic se na svou tvorbu (přesně řečeno výběr čtyř skladeb z posledního alba plus jednu novinku), zkoušejí podívat z jiného, nového úhlu. Jen mi stále uniká úmysl. Že by jen pouhý experiment? Dát fanouškům něco navíc? (pro toto bych asi volil internet) Ponechme toto stranou, jen Cynic časem ukáží, zda EP považují za úspěšné a co jím zamýšleli.

Před samotným poslechem si je třeba říci, o čem Re:Traced je. Především o pocitech. To ostatně již Traced in Air. Jak jsem napsal, Cynic se na miníčku nepouštějí do nové tvorby (ačkoli vlastně ano), a tak je finální rezultát - tentokrát je ho nutné brát s rezervou - o to těžší, pro někoho naopak o to snadnější. S odstupem doby pro mě osobně kapela na aktuálním kousku roztáčí pestrobarevný kolotoč, kdy při odmyšlení si Masvidalova hlasu, jenž je úhlavním stopovým prvkem v případném pátrání, skladby téměř nepoznáte. Jistě, posluchači, jenž má TiA v krvi, to až takový problém činit nebude a i v nejmenších zvukových či aranžérských detailech rozpozná a bude, pokud netrpí prvotní předpojatostí k tomuto projektu, udiven, jak kreativní i v nemetalovém žánru Cynic dokáží být. Jistě, Ameriku neobjevili. Jen spojují všemožné žánry jako pop, jazz, dub, chill-outově ambientní plochy a jemnou až minimalistickou elektroniku s živými (úžasně a citlivě nazvučenými nástroji - bicí a basa mlask; aby ne, v syntéze se syntetickými zvuky by to vyznělo katastrofálně) či přisamplovanými nástroji v nepřeplácaných vrstvách přes sebe, ale upřít nelze to, že spolu vše skvěle pojí a ladí. Stále mějte na mysli, že prvotně byla tato hudba složena pro rock/metalové těleso a o remixy se nejedná ani v nejmenším případě. I přes určité výhrady tedy zvedám palec nahoru.

Pokud jsem však dosud byl naladěn pouze pozitivně, největším nešvarem nahrávky je zpěv, kdy to Masvidal někdy až příliš přehání s procítěností a do sladka laděným zpěvem. Místy zní jako ufňukánek; přežijete-li nezhnuseně úvod Space, držte se, bude se to stupňovat. Masvidal místy zní, že by mohl zpívat s jakoukoli chlapeckou kapelou - v nové skladbě Wheels Within Wheels to je díky kontrastu s tvrděrockovou muzikou nejzřejmější.

Co se týče favoritů, titulní Space i projazzlá King (ačkoli snad místy až moc podává posluchači ruku) dopadly téměř fantasticky a prošly úchvatnými proměnami. Evolutionary je příjemná a neurazí. Ale poslední Integral? Ta naopak prakticky nezanechá vůbec nic. A nová Wheels? Citelné je směřování k popovější a rockovější fazóně, celkové narovnání, odložený Æon Spoke vystrkuje růžky a Paul si v refrénech s lehce přivokodérovaným vokálem mňoukne tak, až se, jste-li mužského pohlaví, otočíte, zda vám za zády nestojí anální intruder. Původně mírné zklamání z nové skladby po čase opadlo a jedná se o kousek, který si meditativci z diskografie určitě vyřazovat nemusí.

Suma sumárum, s časovým odstupem nakonec potěšující nahrávka, která bariéry mezi žánry neboří (na to jí chybí i stopáž), své fanoušky si ale jistě najde. Možná i mimo řady Cynic.