Skoro pražské (z Chrášťan u Prahy) mladé uskupení Daimonion si vydalo vlastním nákladem bezejmenné promo CD, které se mi do rukou dostalo při podzimním koncertu v KD Mlejn. Živě jsem měl možnost vidět skupinu celkem asi třikrát a, upřímně řečeno, podvakrát to byla tragédie, především po stránce zpěvu. Až při třetím koncertě (jako předkapela Forrest Jump) se začalo blýskat na lepší časy. I proto jsem sáhnul po tomto CD abych si poslechl, jak zní studiová tvorba.
Pět skladeb nazpívaných v angličtině určitě neurazí nikoho, kdo nebude očekávat převratné instrumentální výkony, perfektní zvuk a propracované aranže. Musí se vzít v potaz, že deska se natáčela svépomocí a jedná se o první "profi" nahrávku Daimonion. Jako taková je příjemným počinem zachycujícím vývoj skupiny od řekněme tancovačkovějšího heavy metalu (tím nemyslím různé především moravské spolky, ale prostě příjemný, tvrdší big beat) až po skladby (resp. pasáže), které by už snesly přísnější kritéria, neboť se tam dá vystopovat určitý příklon k progresivnější tvorbě. Zástupci první kategorie se nalézají v úvodní a závěrečné části, ale i mezi nimi jsou určité diference. Zatímco první Eclipse of Your Mind je vystavena na kytarách pohybujících se na pomezí kytarového rocku a heavy metalu, Ulysses je příkladem skutečného chytlavého melodického metalu, který by měl roztancovat publikum (ústřední pasáž přímo svádí k roztleskávání - což se na koncertech skutečně děje). Bad Dream je jakousi první prog-vlaštovkou, lehce koketující např. s atmosférou skladeb Dream Theater (berte s rezervou, i když náklonnost k této kapele, a Nightwish, pětice neskrývá). Never Let Him Go dominuje hlas Jany Jirkovské, který je navrstven v několika polohách. Vokální projev Jany je vůbec výrazným prvkem celé nahrávky (na rozdíl od koncertů). Ona je tím, kdo všechny skladby táhne a i přes občasné zakolísání je znát, že má cit pro melodii a dokáže si s tou kterou pasáží pohrát. Zároveň je ale z jejího hlasu stále ještě cítit, že je nervózní, jako by si nevěřila a z toho pramení ony nedostatky. Nezbývá než věřit, že se vyzpívá, neboť hlas má velmi příjemný a potenciál na to jistě má. Paradoxně nejlepší výkon odvádí v posledním songu Ulysses, kde předvádí, že jí výšky (když chce) nečiní nejmenší problémy. Pokud byly výše zmíněni Dream Theater, stejné fluidum zpočátku dýchne z předposlední Seven, aby se však vzápětí přeměnilo spíše v obyčejnou metalovou záležitost, kterou ozvláštňují (a zpříjemňují) klávesy.
Takže, co vlastně kvintetu Jiří Motl (basa), Ivo Vizina (kytara), Jana Jirkovská (zpěv, klávesy), Tomáš Mleziva (kytara) a Václav Jirkovský (bicí) vytknout nebo čím je naopak potěšit? Jelikož je určitě více co na zlepšování, bude se vytýkat. Předně kytary - harmonie jsou nedotažené, sóla často dokážou celou skladbu shodit na nedůstojnou úroveň (to jsou ty tancovačky). Když se má znít tvrdě, progresivně, je potřeba nešetřit nástroj, nějaké "pidlikání" dneska nikoho nebaví a ani neohromí. Stejně tak i basa - musí dunět a ne se skrývat kdesi v pozadí - jejím úkolem je tvrdit hudbu. Zpěv je sice výrazný, ale trocha agresivity by jistě neškodila. Ale hlavně, chce se to zbavit nervozity!!! Vše nejde naráz, proto doporučuji cvičit, koncertovat, cvičit, koncertovat… Jiná cesta k poctivému a zaslouženému úspěchu než přes dřinu (a krapet toho štěstíčka) nevede.

5/19:19