Tak tu po dvou letech máme druhé promo/demo mladé chrášťanské akvizice Daimonion a na první pohled je zřejmé, že se změnily (rovněž) dvě věci – kapela se o jednoho chlapíka ztenčila (odešel baskytarista Jiří Motl, za nějž ve studiu

nahrála party jistá Veronika) a zpěvačka/klávesistka (Jana Jirkovská) nám malinko přibrala (alespoň se tak zdá na úvodní fotce). No, doufám, že se tento trend dvojek do budoucna aspoň někde zarazí. Stejně jako první bezejmenné CD, i toto má pět skladeb a videobonus. A stejně jako se nepatrně změnila vizáž/image skupiny (jenom nevím, nakolik do filozofie kapely připadá to makové pole :-)), došlo i ke změně na poli hudební tvorby.
Oproti lehce zábavovému pojetí první desky (každý nějak ale musí začínat), je nutné Daimonion přiznat především fakt, že na sobě zapracovali hlavně po stránce lepšího vládnutí jednotlivými nástroji, což jim tím pádem nebrání rozjet i menší exhibice, jako je tomu např. s basovým a kytarovým minisólem ve čtyřce No Reason, která je v kontextu tvorby kapely hodně jinde. A byť balancuje zejména v refrénu riffem na hranici líbivého poprocku, nesklouzává do zbytečné podbízivosti se posluchačstvu, a to právě díky dobrému prokombinování nápadů se zlepšenými instrumentálními výkony. Stylem mi to trochu připomíná kdysi populární Ugly Kid Joe z období veleúspěšné desky America´s Least Wanted (konkrétně skladbu I´ll Keep Tryin). A stejně jako na první desce, i zde je nepatrně cítit, že se do tvorby vkrádá něco málo obdivu k jistým (opět)

newyorkským ikonám progresivního metalu (kupř. hned nástup první skladby evokuje jejich poslední, temnější desky). Další markantní zlepšení, které bych v žádném případě neměl opomenout, je ve zpěvu Jany, která již nemá onen mladičký, roztřesený hlásek, kterým často ve složitějších pasážích chybně intonovala. Stále v něm ale chybí dostatečná agresivita a zlost, aby vás dokázala patřičně nadzvihnout ze židle. Nejblíže je tomu asi u trojky Keep Your Hands Off, ale musí si při tom pomáhat efektem a částečně to lze prohlásit i o první Wash Away.
Určitě bych se ještě měl zmínit o dvou prvcích (zase ta dvojka), první je pozitivní, druhý negativní, jak to tak většinou bývá. Hodně překvapivý je murmur v závěru Starting to Rain, možná by stálo za hlubší úvahu, zařadit ho častěji, ovšem pozor, aby nedošlo k příliš velkému klišé (až nešvaru), jakým bývá střídání mužského chropotu a čistého ženského zpěvu. Druhá věc je výtka ke sborovému zpěvu/řevu v poslední I Search. Nevím, nevím, ale přijde mi, že si s tím někdo nedělal velkou hlavu a řek: „tak kluci a na tři mi tady zařvete, jasný“? A kluci řvali a řvali a trochu se u toto chechtali, což vzhledem k textu refrénu působí až diletantsky. Opět, chtělo by to pořádný, brutální hlas a ne plytké vícehlasé přicmrndávání.
I tak ale musím závěrem přiznat, že se mi, i po více posleších, deska líbí o půl bodíku více než debut a pominu-li (opět) zvuk, což dneska u českých kapel tohoto formátu stejně nemá smysl řešit – zde studio Seč. Zajímalo by mne, jak to vypadá živě, která tvář kapely převažuje, zda-li je to pořád ta řekněme líbivější pro řadového, nenáročného posluchače (rádiového konzumenta), nebo tvrdší, která se snaží prosadit i za cenu menšího ohlasu od typického publika letních zábavovek.
A ještě jedna poznámka k bookletu: poděkování někomu za „eliminaci blbých nápadů“ je hodně „blbé“. Co třeba příště zkusit obrat „za konstruktivní připomínky“?