Dávno nejsem žádnej příznivec blek metálu. Když jsem ale zaregistroval, že tihle švédští rohatci vytáhnou z pekla další prkno, rozhodně jsem zpozorněl, protože se mi okamžitě vybavily časy, kdy jsem měl ještě o něco menšího pindíka a počin Attera Totus Sanctus byl u mě jasnou jedničkou.

Patnáct roků, ideální čas otevřít LaVeye a začít poslouchat black. Nasládlým orchestrálním teplostem jsem moc nefandil, bigbít mě nezajímal, atmosféře Burzum jsem nerozuměl, stejně jako nadšení téměř všech kapel (Summoning!) pro silného katolíka Tolkiena. Lo-fi kapely mě zvukem a prostoduchým muzikantstvím vyloženě sraly a jejich poselství mezi řádky mi uniká dodnes. Pak tu bylo božstvo Mayhem (záznam koncertu z Marseille 2000 jsem viděl asi stokrát), pankáči Darkthrone, uchvacující Under the Sign of Hell od Gaygoroth a moje nejoblíbenější švédská škola v čele s Marduk, Dark Funeral a Naglfar. K ničemu jinému jsem tenkrát neměl moc přístup a zvítězili u mě Švédové, protože byli nejrychlejší, měli čitelnej zvuk, dali se podle svýho riffování rozeznat a i přes všechno rouhání a sypání si udrželi jakousi melodičnost a harmonii, což jsem tenkrát ještě chtěl.

O Dark Funeral jsem si poprvý přečetl snad někde ve Sparku a sehnal jsem si to beztak jen kvůli tomu geniálnímu obalu :) Dodnes si pamatuju, jak jsem dal

poprvý Attera Totus Sanctus do věže a byl jsem z toho v prdeli od začátku až do konce. Slovy Šéfa: „Intenzivní a blasfemické, přitom melodické, ale hlavně harmonicky - na black metal - dobře a zajímavě zaaranžované a především nemilosrdně rychlé!!“ Silnej bubeník zvedne blackovku o dvě třídy nahoru, když se to podpoří relativně chytrými kytarami a promyšleným vokálem ve správných polohách (což se téměř nikdy nesejde), deska vraždí. A to byl přesně tenhle případ.

To bylo všechno v roce 2005 a já mezitím ušel se svým vkusem hodně dalekou cestu. Když se ale podívám, kam došli Dark Funeral, tak zjistím, že nedošli ani za roh, zůstali přešlapovat na poslední placce s jasným cílem - vydojit z ní úplně všechno. Attera Totus Sanctus totiž zaznamenala fenomenální úspěch, „Funebrálové“ s ní třikrát objeli svět a aby toho nebylo málo, vydali hned dvě DVD, de facto se stejným obsahem. Pořád málo. "Dáme další deku ve stejným duchu, lidi to žerou všude a domorodcům v brazilskym pralese to pude dobře střelit, i kdyby to děcka v Evropě náhodou nesežraly", řekli si asi pánové. Provedli v podstatě to, co Satyricon, když nahráli slabší kopii posledního počinu, jen to dotáhli do většího extrému. Mírně poladili aranže, zpomalili tempo a posunuli kytary směrem k větší uhlazenosti. Ve čtyřce My Funeral dokonce jen prostě slepili pár starších riffů a předložili nám 'novej' song, což je asi důvod, že tady (i když jen na pár okamžiků) zachytávám něco zajímavýho, protože to nejvíc připomíná geniální Atteru. Dál je to jen lepení vaty na vatu bez hlubšího smyslu, bez promyšlený koncepce, navíc pomalu.

Zvuk je sice opět čistý, ale po většinu času působí dost prázdně a uměle. Chybí mu spodek; k agresivitě desku netáhnou ani kytary, ani bicí. Na vokálu nepochopitelně ubylo frázování a nachází se téměř výhradně v jedné ze svých slabších poloh. Na neslanou nemastnou basu jsme u DF zvyklí, ale na toho vyžraného basáka si asi nezvyknu nikdy, hlavně naživo je ten jeho pupek v satan oblečku a s warpaintem vyloženě k popukání.

Co se týče alba jako celku, satanžel žádné nové nápady (což by až tak nevadilo), ale hlavně žádné dobré nápady a žádné silné melodie. Na albu není ani jeden vyloženě povedený song nebo zapamatovatelný motiv. Bicí sice opět šlapou rychle, ale absolutně nezáživně. Při kontrole metal archives jsem objevil proč. Sypec

Defleshed Matte Modin totiž kapelu opustil a byl nahrazen mně neznámým Nilsem Fjellströmem. Dál přibylo lopaťáctví v textech - došly zde taky nápady nebo E. M. Caligula jen přestal fetovat? No a když jsme na MJC, tak nemůžu opomenout, že si „Funebráci“ nechali svoje dementní přezdívky a oblečky, o warpaintech ani nemluvě. Ale aspoň se už nefotí se sekerama jako před patnácti rokama.

Dark Funeral ztratili všechno, co je na Atteře činilo geniálními. Tentam je propracovaný vokál, chytlavé melodie, promyšlené harmonické koncepce, agresivita, rychlost (!), na BM nadstandardní bicí a relativně smysluplné texty. Angelus Exuro Pro Eternus je hudebně naprosto průměrná a textově dost dětská deska plná pohádek na dobrou noc. Při srovnání s poslední deskou pak nutně musím dát jen 4/10, při srovnání se zbytkem scény by si ale „pohřebáci“ polepšili i o dva body (viz. hodnocení). Pokud máte rádi rychlej švédskej black, sáhněte po minulý dece, popřípadě po Naglfar. Chybu taky určitě neuděláte u starších Marduk, ovšem obloukem se vyhněte poslednímu zářezu, to je totiž bigbít k posrání (ani s tou předposlední jsem si nerozuměl). A pokud hledáte temnotu, zeptejte se Střapa na nějakej death. (Portal, Dead Congregation, Azarath, Incantation...)

PSS: Co Marast a black? Co máte rádi? Názor 'mrdat všechen black tučňákem do ucha' mě nezajímá. Z poslední doby mě docela zaujalo to Maniacovo dítě Skitliv - vzhledem ke všemu tomu fetu, chlastu, sebepoškozování a pokusům o sebevraždu mu ty jeho démony a nihilismus celkem věřím. Na druhou stranu co nemůžu vystát, jsou ty lo-fi depressive/suicide sračky, co se teď všude vyrojily. Jedinej magor Silencer za něco stál, z toho mám i nepříjemnej pocit, což je dobře :)

Dark Funeral ani tentokráte nepřicházejí s ničím novým, ostatně proč taky, když zaběhnutá formule skvěle funguje, borci okupují pódia největších festivalů, merchandising sype, recenzenti chválí a kapela se může honosit přívlastkem velká. Opět se setkáme s typickým melodickým tremolováním, ultra-rychlými blastbeaty (občas se i zpomalí, pravda), Caligulovým skřehotavým voicem, úsměvnými texty, přespříliš uhlazeným soundem a absencí jakékoliv atmosféry. Když pominu plačtivou In my Dreams, která nad zbytkem alba jasně vyčnívá a kvůli které jsem nakonec nucen dát solidní čtyřku, tak je deska stejně nudná a plytká jako všechny předchozí, včetně kolegy vychvalované Attery. Jak píše Bizz, fanoušci grindujícího melodického blacku zklamáni nebudou. Ostatní zapomeňte, že jste kdy slyšeli o Dark Funeral.

Když už musí být švédská melodika, tak jasně vévodí první album Setherial Nord. Rovněž můžete dát šanci mírně disharmonickým Sorhin či téměř zapomenutým Malign. .:. 4/10

(Ale pyču, Sude! Ty jsi vůl, vole! :)) Novej Futrál hrne, nápady rozhodně nechyběj, ale pecka jako Attera to není, to je jasná. Chybí překvapení, takže asi hlavně kvůli tomu, že kapela užívá stejných výrazových prostředků, nicméně skladby jsou složené stále umě. Nejsou ale tak chytlavé a ani po dalších posleších nelezou přímo tak pod nehty, ačkoli Caligula furt výborně zpívá. Ano, zpívá. Ale vemte si tu úvodní parádu z The End of Human Race. Ten posunovací riff vás vystřelí z kopyt! Nebo pomalé Demons of Five, In My Dreams či půle My Latex Queen. Velmi opatrně bych zmínil i mírný nákrok k fans, vemte si, jak je postavena třeba taková Stigmata nebo My Funeral, za což ale DF špínu z pod nehtů hned dloubat nebudu, protože tam naštěstí ještě patří.

Takže. Na šminky zapomeňte, na painty a voheň se tady hraje furt, jen už to není tak chytlavá rubanice. Fanoušci rychlého (Nils taky dává, však nastřílel třeba In Battle) a melodického blacku ani tentokrát nemůžou být zklámáni.