Thrash. Za čtvrtstoletí své existence se tento styl značně proslavil a rozvinul i do jiných žánrů. V osmdesátých letech byl až na výjimky (Anthrax) značně rigorózní a nepřipouštěl si k tělu žádná hudební ozvláštnění. Mně osobně začal thrash zajímat,

až se do jeho výrazového slovníku dostaly i jiné subžánry – Pantera by mohla něco vědět. Určitou seberevizí může být deska Divine Intervention od Slayer, od které se tvorba zabijáků začíná ubírat jiným, těžším směrem. Neměl bych také opomenout zmínit nepřekonatelné Burn My Eyes od Machine Head; žánrová kolonka thrashcore je definitivně zaplněna. Na druhém konci Atlantiku však také nelení – od sterilní produkce našich germánských sousedů se pomalu upouští (samozřejmě jak kdo) a na severu se konstituuje silné komando kapel, jež však o pár let předběhli kultovní At The Gates. Po jejich rozpadu je ale Švédská nová vlna v plném proudu - inspirace zámořským thrashem, do toho všeho hardcore a silné heavymetalové melodie, s ubíhajícím časem stále silněji na povrch vyplouvající metodika Meshuggah, neměl bych ovšem zapomenout na vizionáře Carcass. Jen ty zásadní soubory: The Haunted, Soilwork, Carnal Forge, Darkane a další.
Posledně jmenovaní vytřeli všem zrak svým druhým albem Insanity (2001). Hyperchytlavá moderně metalová smršť s fascinujícím výkonem bubeníka (ty jeho traktory!) a netradičním zpěvořevem (vokalista hrozně připomíná vizáží mladého Lemmyho K.). Další placka Expanding Senses je ještě chytlavější, avšak se sklonem k přímočařejším písňovým konstrukcím, což bylo na škodu – rychleji se oposlouchalo. Čekání na další album se nepředvídaně protáhlo; bicmen si uhnal zánět šlach a tak ho čekala nepříjemně dlouhá léčebná procedura.
Tak dobře: jaké to vlastně je? Layer of Lies po prvním natěšeném poslechu zákonitě musí zklamat, protože elementu překvapení, tolik určujícího pro předchozí desky, se tady nedočkáme. Ale znáte to: člověk by neměl být zklamán vynikající deskou - to posluchačovi dochází až při opakovaných posleších. Samotná kapela avizovala nejlepší symfonické intro, co kdy udělala.... přesto Insanity začíná úderněji. Jako první skladbu si Darkane vždy vyberou absolutní hit a zde tomu není jinak. Secondary Effects má zpěvný refrén jako blázen, perfektní aranže, skvělé bicí. Opět žádné překvapení. Jenže to je stejné jako být překvapen dárkem, který jsem přesně chtěl. Dramaturgie novinky přesně kopíruje už zavedené schéma – dočkáme se také instrumentálek; první, půlminutová by klidně mohla být součástí následující skladby, ale druhá Maelstrom Crisis (v pořadí desátá) je fenomenální. Závěr je, jako předtím, vygradován – tempa jsou rychlejší, celkový sound neúprosnější, až tady se dostavuje ten strhující feeling z Insanity. Celkově Layer of Lies vyznívá jako konglomerát obou předešlých cd, i když zvukem je i přes křišťálovou pročištěnost nejméně výrazné – Insanity svým specifickým zvukem a E.S. mohutností toto album předčí. Avšak přesto je tu jedna věc, která desku odlišuje – je extrémně MELODICKÁ. Tenhle göthenburgský aspekt je určující víc než kdy jindy; musel jsem nevolky přiznat, že ta německá heavymetalová melodika tam prostě je. Blind Guardian a spol. by měli radost.
I když hodnocení nebude možná odpovídat celkovému kritickému dojmu, přesto si

myslím, že na kvality Darkane je Layer of Lies trošku slabší počin. ALE! Kolik skupin podobného stylového zaměření by nechtělo vydat takovou desku??? ..::.. 8.5/10

Na Darkane je skvělé, že jsou takzvanou kapelou jistot = prostě nemohou udělat nic bad, a to vlastně cokoli. Novinka sice nijak výrazně z

jejich diskografie nevyčuhuje, ale když „kapelou jistot“, nemůže ani zklamat. Hudební přívlastek neo v tomto případě pak neznamená pouze synonym k new, ale také k neotřelý, a to je příznačné i celé jejich diskografii. Darkane samozřejmě jako neo jasně patří do moderních našlapanostních metalů… očekávejte tedy chytlavou seveřinu tykající si klidně se Soilwork, šlapající jako Meshuggah a o intenzitu zvuky okoštěných Strapping Young Lad.  

Ano, thrash model Göthenborg a okolí (Helsingborg) je již nějakou dobu pěkně na výsluní a Darkane si to v něm rochní již nějakých deset let. Insanity v jejich tvorbě znamenalo výrazný milník, který novinkou nebyl překonán ani zdaleka a domnívám se, že nepřekonáno zůstává i album minulé Expanded Senses (prvotinu Rusted Angel bych pominul jako jakýsi rozjezd, byť hodně slušný, kde si skupina teprve ujasňovala vlastní směr). A proč? Na novince, ať je jakkoliv nadprůměrná, a rozhodně souhlasím, že je hodně melodická (ale to už byly namátkou třeba i Chaos vs. Order či Submission na Rozšířených smyslech), mi chybí dynamika z předchozích desek. Skladby jsou dobré, ale (až na výše zmíněné výjimky) jsou de facto všechny konglomerátem z obou předchozích desek. Trochu mám obavu, jestli si pánové Wildoer a Malmström nevystříleli prach ve svých bokovkách (což mi připomíná, že bude asi zajímavé porovnat pak s projektem NHL – Non-Human Level druhého zmiňovaného). Nicméně, budete-li chtít slyšet výborný, moderně znějící thrash s barvitým zpěvem, který se neomezuje pouze na klasický štěkot, ale dopřává uchu i lahodné klenuté pasáže, je to deska právě pro vás. Chcete-li si užít propletenců kytar a symfonických pasáží, poslechněte si ji. Baví-li vás časté změny nálad v rámci jedné skladby, doporučuji. Jestliže se však chcete dopátrat, na čem je tato deska vystavěná, sežeňte si předchozí dvě alba z let 2001 a 2003.