Po vydání této desky si Shindy určitě mne ruce! Depresy totiž jsou jeho hodně oblíbenou kapelou a navíc dobře prodávajícím se titulem, a to v celosvětovém měřítku! Však budete-li listovat thanxlisty zahraničních kapel, schválně kolikrát na jejich jméno narazíte!
Ihned od první noty deska zní skvěle, což jí chválabohu (pardon za to slovo) vydrží až do konce! To znamená, že se -leté čekání opravdu vyplatilo, protože Depresy se tu opět představují trochu v novém, nejen co se obsazení týče.
První a původně jsem chtěl uvést, že prakticky nicotnou změnou je basák, ale v muzice Depresy opravdu platí pravidlo, že basa hlavně tvrdí muziku. Po několikátém poslechu ale narazíte na jeho spodkové vyjížďky, takže vynechávám, abych mu neukřivdil.
Tou druhou a určitě výraznou je muž na postu vokálních exhibicí Vesper (jinak Essence of Existence). Ten se po zastupování Drahoše, ehm.. Dragana, stal právoplatným členem, za což mluví i většina textů v jeho prospěch. Jeho zpěv sice není tak démonický a mystický a a..a…, ale o to víc se snaží pracovat s intonací a polohami, kterých je tu bezpočet. A přestože je Dragošův dragomur asi nenahraditelný a ojediněle septický, nemyslím, že by se měl zač stydět, protože je tu vskutku ojedinělých variací. O tomto přesvědčuje v každé skladbě a v Crepuscular Conquest mě ressurectionovským táhlem ničí!
Další z proměn je daleko větší užití klávesových nástrojů, které rapidně nabraly na významu a již neplní pouze funkci inter – předpokládám, že zásluhu má i sama Fear (také Essence of Existence). A ačkoli hrají pouze tzv. druhé housle, jsou výrazné a říkají si o pozornost, protože pro ně platí i to, co pro Vespera.
Poslední změnou nechť je samotná hudba, nebo tedy tvář Depresy, která ještě radikálněji zmelodičtěla a zároveň zrychlila. Špatko /Dirrt/ zachoval svůj nezaměnitelný styl harmonie a pokračuje rozkladovou směrnicí Sighting, kterou jakoby ještě obohatil o morbidovskou náladu a cradlovské melodično – o to především. Je tu plno riffů pro Depresy netypických, ale stále jsou o mystickém – ale i brutálním (?) a melodickém - death metalu, jen jsou ještě více chytlaví, kdy Shimi většinou maluje jen pozadí, či obtahuje Dirrtem načrtlé vizionářské skicy. Nedílnou součástí celého Phenomenonu jsou ale také perfektně zmáknuté bicí (až na příliš mlaskající zvuk kopáku, ale zvyknete si - jinak ke zvuku nemám výhrad!), jejichž představitel má přinejmenším stejný cit pro potřeby skladeb Depresy jako sám Dirrt. Kde je totiž muzika takřka maximální, tam El dokáže rytmem ještě zagradovat!
No, musím říci, že jsem z nových Depresy docela na větvi, i když mnozí (většina včetně Shindyho) namítne, že A Grand Magnificence je jen jedno. To je sice pravda, ale mám lepší argument! Psychomantium Phenomenon taky!!!

11 / 45:20