Rád přiznávám, že pro tyhle německé řezníky mám hodně dlouhodobou slabost, která se táhne již od konce osmdesátých let minulého století, kdy jsem k jejich thrash metalu ještě coby čtrnáctiletý výrostek natvrdo přičichl a oblíbil si jej. Novinka nazvaná Spiritual Genocide je však k mému rozčarování (a i v kontextu jejich novější a nutno zde rovněž říci, méně osobité tvorby) poměrně nevýraznou sadou. Hodnotím jí tedy zhruba stejně jako předchozí počin Day of Reckoning, kterému taky do kvalit těch lepších alb DESTRUCTION hodně scházelo, hlavně tedy nápady, spontánnost a pověstná zvířeckost z dávné minulosti Němců. Ono to však s DESTRUCTION není zas až tak zlé, jak se může na první pohled právě z tohoto textu zdát. Pokud bude taktovku kapely svírat pevně v rukách Schmier, navíc s výtečným dvorním sekerníkem Mikem Sifringerem po boku, budu si jist, že DESTRUCTION laťku nastavenou jejich zřejmě nejslabší a zároveň vcelku dobrou deskou (All Hell Breaks Loose) prostě již nepodlezou. Novinka není převratná, nepřináší žádné nové impulsy, ani výborné songy v tom jejich starém a zavedeném. Je to prostě jen další dobrá sada thrashe, za jaký by byla celá řada jiných kapel vcelku ráda.

Letošní dvanáctý zářez na pažbě oproti albům jako Inventor of Evil nebo D.E.V.O.L.U.T.I.O.N., které dobře reprezentovaly minulou plodnou dekádu, působí, že se drží tak nějak zpátky, lépe řečeno, nenabízí zas až tolik výrazných momentů z žánru thrashe, nepojímá tolik vrstev kytarových motivů, natož aby nabízelo nějakou přidanou hodnotu v podobě osobitého ozvláštnění. Přijde mi, jakoby DESTRUCTION zjednodušili a svůj thrash metal počali stavět zejména na kombinaci agrese/přímočarost. Rovněž lze na novince vystopovat i podezřele sílící hardcore stopu (vytažená basa/méně kytarových nápadů), která mne, snad poprvé od hubených časů NEO-DESTRUCTION (1993-1998) a doby kdy Schmier spokojeně působil u HEADHUNTER, naplňuje obavami majícími na sobě nebezpečné visačky „Devadesátá léta“ a právě „Neo-Destruction“. O staré kultovní tvorbě se tak v souvislosti s novinkou nemá cenu vůbec zmiňovat, ta se zdá být již navždy nedostižná.

Co se týče textů letošních skladeb, jde ve většině případů o klasická, tak trochu klišovitá témata, jako jsou oslava metalové pospolitosti a vědomost vlastních kořenů (v textu Legacy of the Past je zmíněno mnoho názvů albových milníků metalové historie, počínaje pilíři britské heavymetalové školy, konče thrashmetalovou klasikou), vše ukuchtěno s přispěním několika pěveckých hostů - Tom Angelripper (SODOM) a Gerre (TANKARD). Dále pak kontroverzní téma koncentračních táborů naťuknuté v City of Doom, nebo velmi aktuálně pokračující úpadek stabilních hodnot současné společnosti, navíc podporovaný mediální masáží veškerým bulvárním svinstvem, často dosazovaným do pozice normálního stavu věcí. To vše v opravdu výtečné titulní skladbě. Ta zůstává jedinou výraznější položkou letošní novinky, takovou, jaká se i s odstupem let může natrvalo zařadit do pravidelného koncertního setu mezi léty prověřený materiál kapely. Letos jsme tedy dostali tak trochu obyčejnější výsledek. Nevadí, snad tedy příště.

Článek převzat z webu crazydiamond.cz.