Po klasické odmlce delší než obligátní dva roky, jak je už u velkých kapel zvykem a výsadou, přichází s bílým kožichem na trh jeden z největších hudebních vývozních artiklů Norska – Dimmu Borgir. Po personálních neshodách uvnitř kapely jsou ze sextetu osekaní na pouhé trio, které je podpořeno účastí několika hostujících muzikantů, k jejichž přínosu se ovšem dostanu později. Trio, které se tentokrát prezentuje s hodně bizarní a nechutně kýčovitou image sibiřských kočovníků oblečených do sobolích kožichů mixnutých s čaroději a doplněnou o pirátské šátky. Kapela tím jasně naznačuje snahu vymanit se z blackmetalového stereotypu, který už na In Sorte Diaboli vyměnila za obecnější nálepku „extreme symphonic metal“, s čímž lze minimálně ve spojení s Abrahadabra souhlasit, protože ze skutečného black metalu už zůstaly jen náznaky a určité výrazové prostředky. Jenže se nemohu zbavit dojmu, že Dimmu Borgir jakoby naivně nechtěli pochopit, že nic výrazně odlišného ani hrát nemohou, jakkoli jim takové označení dává umělecky volnější ruce a chrání je před nařknutím z rouhání vůči podstatě žánru. Protože v momentě, kdy si z black metalu, potažmo své dosavadní kariéry, vezmou právě jen některé vybrané prostředky a ingredience a snaží se je přetavit do jiné - nutno zdůraznit pro ně komerčně stále dostatečně atraktivní - formy, výrazně stoupá riziko vzniku paskvilu, který ani nebude vědět, čí vlastně je.

To se jim bohužel povedlo a novinkové album to potvrzuje – žádná avizovaná překvapení se nekonají, žádná transfúze novou krví nepomáhá, žádné neobjevené cesty se neobjevují a nic vyloženě neslyšeného se neslyší. A to myslím jen a pouze v rámci diskografie Dimmu Borgir. Zůstal jen maškarně vyhlížející kříženec, který sice teatrálně zaštěká, ale nebojte, rozhodně nikoho nepokouše. Ano, tentokrát nahráli nejspíš jedno ze svých nejnudnějších a nejslabších alb, přinejmenším v kontextu očekávání veřejnosti a ve srovnání s plejádou předešlých počinů. Samozřejmě, kapela se určitým směrem hýbla, nezní vyloženě jen jako pouhý konglomerát svých předchozích desek, ale určitě se nejedná o žádnou revoluci, kterou spousta lidí čekala, ba dokonce ani o takový progres, jaký lze zaznamenat mezi jejich jednotlivými alby z 90. let a přelomu tisíciletí.

Nuže, pojďme celý ten kabaretní mišmaš s názvem Abrahadabra rozebrat trochu do hloubky. Začíná se čistě orchestrálním intrem Xibir, kterému, stejně jako všem ostatním partům, které symfonický orchestr na desce vyloudí, ve své podstatě ani není příliš co vytknout, nicméně to má háček. Vlastně dva. Zaprvé, za poslední dekádu vyšel tak velký přehršel počinů využívajících toto majestátní hudební těleso, ať už samotné, nebo ve fúzi s jinými instrumenty či žánry, napodobujících ho, nebo ho spojujících se sborem, že je už velice těžké přijít s něčím, čím by vás podobná věc překvapila, natož ohromila. A zadruhé, co se týče zajímavých motivů, kterých je na Abrahadabra opravdu poskrovnu, orchestr v nich v naprosté drtivé většině případů hraje první a kapela až ty druhé housle. Doslova i přeneseně. Pokud si chcete poslechnout nahrávku plnou temné orchestrální hudby s agresivním skřehotem a rušivým přizvukováním metalové skupiny, jste na správné adrese. Celé vyznění kapely se tentokrát opravdu nepovedlo a kromě absence zajímavých nápadů se nezadařilo ani umístění a zvuk jednotlivých nástrojů ve výsledném mixu, což lze rozhodně dávat za vinu mnou nepříliš oblíbeným jménům Daniel Bergstrand a Russ Russell na postech zvukových inženýrů a celé to nevylepšil ani osvědčený Andy Sneap při závěrečném mixu.

Právě nepovedená (záměrně nepoužívám výraz vyloženě zkažená) produkční stránka a uhlazený zvukový háv (porovnejte s předchozími počiny) je to, co mi na albu vadí asi nejvíc, ale i když si tenhle kaz odmyslíte, tak tomu stejně chybí dobré riffy, sóla, zajímavé mezihry, prostě skoro všechno. Kapela po většinu času jen tak šumaří v rámci tvrdších metalových klišé a svých vlastních dříve použitých postupů, zatímco se houfně spoléhá na práci orchestru, díky čemuž se nedá příliš hovořit o funkčním a organickém propojení obou těles. Nebyl jsem nikdy moc velký zastánce přehnaných orchestralit v metalové hudbě, zejména pokud je to na úkor zbytku, ale tady to budí dojem, že je to to jediné, co kapele kryje holá záda. A kde nic není, ani Daray (ex-Vader, Vesania) nepomůže. Samozřejmě, jeho precizní hře není stejně jako orchestru co vytknout, ale nepředvádí nic, co bychom u předchozích bubeníků v Dimmu neslyšeli, takže přidaná hodnota víceméně žádná a z hlediska kreativity jeho hry se má od takového Nicka Barkera ještě co učit. Co se týče vokální stránky, Shagratha je s jeho vytrénovaným řevem také těžké kritizovat, přesto už mi bylo při prvním poslechu jasné, že jeho příliš často používané skandování a vykřikování chytlavých frází a naoko efektních hesel jen podtrhuje prázdnost nahrávky. Naprostým přešlapem pak bylo angažování příšerného Snowy Shawa (ex-Dream Evil, King Diamond) s jeho mekotem, který do kapely absolutně nezapadl (a teď vyloženě nenarážím na jeho sotva jednodenní oficiální „členství“ v kapele), stejně jako jisté Agnete Kjølsrud a jejího uskřípaného pseudozpěvu. Celkový dojem musí zachraňovat až Garm (Ulver) se svým povedeným vokálním výstupem v Ending and Continuations, která je umístěná až na samém chvostu bežné edice alba. Mám pocit, že právě ke konci celkové stopáže začíná Abrahadabra trochu nabírat dech, když v tom ovšem náhle skončí.

Dimmu Borgir zkrátka potřebovali přijít s pořádně krvavým flákem masa, který by předhodili hladovým fanouškům a v tomto ohledu naprosto zklamali. Tam, kde In Sorte Diaboli ještě dozajista vykazovalo známky tvůrčí potence, připomíná Abrahadabra spíše vetchého starce, kterému sice občas toužebně zajiskří oko, ale to je vše. Jedná se prostě o další sestupný krok dolů po schodišti kvality od umělecky vyčerpané trojice muzikantů, jež je zřejmě příliš unavená ze své pozice jedné z nejprominentnějších a nejostřeji sledovaných evropských metalových kapel současnosti. Výsledný číselný verdikt se může zdát možná až příliš razantní, ale mám za to, že u etablovaných a úspěšných interpretů, za které mluví jejich předešlá práce a veřejnost ví, čeho jsou schopni, nelze přivírat oči a je potřeba měřit nejpřísnějším metrem. V rámci diskografie Dimmu Borgir jde o hluboký pád dolů, v rámci metalové scény obecně si to ale na ten průměr tentokrát ještě sáhne. Holt, každý den není posvícení. .:. 5/10

Dimmu Borgir s aktuálním albem hlásili novou epochu. Je to však jen tak napůl. Některé typické prvky vymizely – kytary a atmosféra, jiné přibyly - spíše ty mainstreamové a na symfonickou část alba zaměřené. DB i na Abrahadabra zas znějí jinak, je zde posun (celkové vyznění je „cradlovštější”). Album doznalo zpomalení, značného zklidnění a v žádné jeho části jsem nenašel nic znepokojivého. Přibylo cukrkandlu, což je v rámci vývoje stále akceptovatelné, ale že písně (asi převálcováné symfonickým orchestrem) ztratily jakoukoli temnotu, to Temnému hradu neodpouštím. Hrad se ze sychravé Skandinávie přestěhoval na teplý jih a jeho stěny momentálně neošlehávají mrazy, ale hřejivé jižní proudy. Po minulém, kytarovějším a přímočařejším In Sorte Diaboli, jenž po předchozích dvou albech bylo ne přímo zklamáním, spíše lehkým sestupem, se ale Dimmu Borgir i přes vyřčená „negativa” dokázali s kvalitou nahrávky vypořádat se ctí a přišli s pěkně košatým a žánrově otevřenějším albem (v A Jewel Traced Through Coal slyším třeba vliv death metalu takových Hate Eternal), kterému by ovšem tentokrát slušela spíše pouze nálepka Borgir. (Dimmu jest v angličtině dark, áno).

Nu uvidíme, co nám nová epocha přinese, zatím je to ne vlažnější, ale vřelejší rozjezd s otevřenou náručí. A pokud by se čarovnou formulkou „abrakadabra“ dala přivolat do tvorby Norů opět temnota, zaříkávám hned třikrát. Pak bych byl spokojen. .:. 7.5/10