Na začátku byli Odd Future, kolektiv mladejch rapperů z Los Angeles, který prorazili v roce 2010 s deskou Radical. Album bylo věrný svýmu názvu a nabídlo směs agresivních beatů, temný atmosféry a drzejch textů. Odd Future se stali takřka přes noc senzací, prodejní čísla šlynahoru, následovaly velký koncertní šňůry a jeden další mixtape.

A pak už sólovky několika zúčastněnejch, včetně Earla. Ty šly různejma směrama, navazujícíma na rozmanitý vlivy smíchaný v Odd Future. Třeba Tyler the Creator dál vedl svojí vzteklou, drzou notu, Frank Ocean se dal na R'N'B, zatímco Vince Staples zabrousil do ponuřejších, nešťastnějších vod.

Earl Sweatshirt má nejblíž právě k posledně jmenovanýmu. Už jeho předchozí deska Doris byla dost temná a plná pomalejch, zatěžkanejch beatů. Novinka jde v tomhle směru ještě o kousek dál. Tempo je maximálně střední, spíš ale pomalejší nebo úplně pomalý. Rapovej přednes taky nikam nespěchá, slovo líně odkpává od slova a celý je to takový neutěšený, odevzdaný. Podklad jsou tmavý, skoro až trip hopový beaty rozmazaný v hašišovým oparu – opar místy přechází v kouř, oči štípou, beat jen tak nějak propolouvá okolo. Celkově bys takovouhle desku čekal spíš od padesátníka zklamanýho světem, než od dvacetiletýho floutka.

Ale dvacetiletej floutek jí nahrál a výsledek není jalovej. Jestli je na albu nějaká póza, tetrálnost nebo přetvářka, tak leda tak v názvu, kterej je stejnak napůl vtip. Tak ostatně podle Earla začínala celá deska – několik pohodovejch dýchanků se známejma, ze kterejch měly vypadnout potemnělý rýmy s nadhledem. Ale postupně se to nějak vymklo z ruky a začaly najíždět vzpomínky na horší časy. Roky, který Earl strávil v nápravný škole pro mladistvý, protože měl problémy doma a spadl do špatný party. Dobu, kdy moc nejedl, protože se soustředil se na jiný věci. Těžký situace lidí, který se na desce podíleli (třeba trek DNA byl nahranej těsně potom, co kamarádovi u mikrofonu zastřelili dobrýho známýho).

Všechny tyhle události se nakonec do novinky niterně promítly a dotvářej její neutěšeně temnou náladu. Ne že by to fungovalo vždycky, některý beaty pořád jen tak protejkaj okolo a sloužej spíš jako příjemnej podklad k práci než jako plnokrevně poslechová záležitost. Ale funguje to většinou a občas až neuvěřitelně dobře – třeba Grief je pro mě jeden z nejlepších hip hopovejch momentů za posledních pár let. Celkově je to, přes určitou nevyrovnanost, oproti poslední desce jasnej krok kupředu, a to jak po produkční, textový, tak i po hudební stránce.