Je pravda, že v poslední době mě jen tak něco nezaujme. Rok 2016 rozhodně nebyl nikterak špatným z hlediska nově vydaných desek, ale u naprosté většiny mi něco chybělo, ponořil jsem se tedy raději trochu do minulosti, abych zapátral po věcech, který mi mohly proklouznout mezi prsty.

Netrvalo dlouho a mocný strejda Google mi přes Youtube video frontu předhodil kapelu, kterou jsem již dávno odsoudil jako pozornosti nehodný klon velikánů žánru moderního progu - především Periphery. Americká kapela Erra, složená z hodně mladých muzikantů na první poslech skutečně působí jako Periphery 2.0. Mají totiž všechny společné znaky - djentově matematické kytary, čisté emotivní fistule kytaristy a skladatele Jesseho Cashe a sem tam nějaký ten ostřejší breakdown, poukazující na death metal/coreové kořeny kapely, jejíž členové v minulosti právě death metal vyznávali.

Jenže Erra mají ještě něco navíc - technickou vytříbenost, o které si i mistři svého řemesla - Periphery mohou nechat zdát. Zatímco slavnější a služebně starší kolegové umně kombinují ambientní pasáže s těmi tvrdšími, Erra to vše dokáží skloubit v jeden organicky fungující celek. Synthové harfičky tak neznějí jako nějaký doplněk, ale podílejí se na struktuře skladeb, jež jsou jedním slovem vynikající.

Po debutu Impulse si Erra dali trochu času na další skládání a to se vyplatilo měrou vrchovatou. Každý song tak má na albu své místo, ačkoliv pochopitelně některé svou kvalitou vyčnívají více, než jiné. To je případ geniálně nasekané dvojky Pulse, jež mi připomněla djent v jeho nejsilnějším období. Navíc kapela měla na albu Augment další trumf v kapse - vynikajícího b(l)ijce a v civilním životě designéra Garrisona Lee, jehož low growly dávaly tvorbě formace jedinečný říz a proti jeho skvělému projevu působí harsh/clean vokály Jesseho až trochu nepatřičně a někdy až zbytečně tvorbu rozmělňují, jako by se za každou cenu snažily strhnout ji do vod coru.

Co ovšem musím zas a znovu ocenit je kytarová práce Jesseho a Alana Rigdona (z kapely odešel společně s Garrisonem v roce 2014), které patří mezi to vůbec nejlepší, co jsem za posledních 5 let slyšel. Skvěle se doplňují, vytvářejí melodické obrazy a zároveň se nebojí přitvrdit tak, že se vám prsty na ruce svévolně začínají stáčet do paroháče. A tak se podle mě pozná dobrý metal - když vám dokáže nakopat zadnici a zároveň obsahuje i pasáže, kterých se dá chytit. Pravda, občas je to stáčení k deathcoru až přílišné a lopaty/breakdowny mírně zastíní jinak vynikající prog metalcoreovou kytarovou práci obou talentů, ale naštěstí deska obsahuje mnoho hudební nádhery typu Frostbite, nebo famózní Ultraviolet se všemi těmi progresivními polyrytmy, zastavovačkami, sekačkami a vpravdě vynikajícími kreativními sóly, jejichž vrchol osobně vnímám v posledním štychu Dementia. Občas si člověk během poslechu říká, jestli to vůbec ještě hrají lidé (navíc takhle mladí), ale jelikož je Augment o prastarých bozích, dalo by se o tom v podstatě polemizovat.

Inu, nestává se v poslední době často, abych našel desku, kterou můžu poslouchat pořád dokola a stále na ní budu mít co nacházet. Augment taková rozhodně je. Ukazuje tvorbu formace, jejíž osobní neshody zarazily jinak slibně rozjetou kariéru a jakkoliv letos vydané album Drift u Sumerian není nikterak špatné, vítězná sestava, jež nahrála jedno z nejpříjemnějších alb moderního progressivu, na své minulé úspěchy po odchodu Garrisona i Alana již bohužel nenaváže, což je v případě obou jmenovaných naprostá škoda, protože jak inovativní kytary Alana, tak i velmi specifický hlas Garrisona, Erru odlišovaly od zbytku čím dál početnějšího pelotonu, jenž se (nejen) neznalému posluchači musí již nevyhnutelně slévat do celistvé hmoty. Škoda. Žánr totiž podobné kreativní kapely potřebuje jako sůl.