Exorcizphobia za poslední roky vyrostla. Po vydání alba Digitotality (2020) šla popularita thrashového kvartetu hodně nahoru a zejména díky nadstandardně kvalitním koncertům renomé kapely nadále stoupá. V mezičase vydané EP Friend of Lunacy (2021) byl počin též solidní, nicméně je jasné, že dominantní postavení je třeba dřív nebo později potvrdit velkou deskou, která by trutnovské komando definitivně posunula do čela českého (thrash) metalu.

Dílo, na které netrpělivě čekáme, je nyní konečně zde, má název Spiritual Exodus a v jistém ohledu je docela nepřekvapivé. Možná tím, že očekávání byla nadsazená až moc, se kolekce může jevit dost konzervativně. Album, potažmo otvírák Initiation, má sice parádní rozjezd, jakmile se však úvodní výrazný riff překlopí do rychlého kvapíku, nepřichází krom výborně šlapajícího metalu nic zásadního. Druhá Violence and War už vypadá zajímavější, thrashcore mosh opět neskutečně jede, přidanou hodnotu ovšem znovu nalézám hlavně v porci energie a bezchybném instrumentálním provedení než v nečekaném hudebním nápadu.

Kapela se drží energického (crossover) thrashe, a byť jde o kvalitu a songy nejsou monotónní, pohybuje se striktně a pouze v rámci daného stylu. Spolu se třetí Reflections konečně přichází hitová pecka, kterých bych na albu čekal asi víc. Melodický vokál v kombinaci se svižným tempem, trylkující kytara a nakopávající kytarový riff rovná se úderný nadžánrový song, který chytne okamžitě na první dobrou. Zůstává však v tomto směru osamocen.

Novinka postupem času svoji kvalitu prokáže, je však třeba hledat spíš v druhé polovině a v druhém plánu. Konkrétně ne úplně přímočaré kusy Down the Rabbit Hole, Those Who Oppose a hlavně Through a Glass Darkly jsou ve finále asi tím hlavním, co z kapely dělá artikl světové úrovně. Exorcizphobia zde míchá víc metalových figur v různorodější celek, střídají se rychlé a volnější pasáže, ostřejší a melodické zpěvy, přehrávají sóla a skladby působí bohatějším dojmem. Slyším v tom místy novější Anthrax, což berte jako velkou poklonu.

Album je v globálu především (nepřekvapivě) o thrash metalu s tím, že to není ten zlý slayerácký jako spíš ten optimistický moshující. Skrze úderné riffy a napruženou rytmiku je však na pozadí cítit také suicidalovský, hardcore-punkový feeling, což je fajn, protože přidává metalové muzice energický pogo-švih. Nechybí ani melodické momenty, kterých je sice pomálu, ale díky nim, resp. čím dál víc se zlepšujícímu zpěvu skladby nezní stejně a daří se je zapamatovat. Řekl bych, že kapela našla formuli, která je jednoduchá a perfektně šlape, pořád je ale dostatečně variabilní. Jednoduchý songwriting zde neznamená underground ani druholigový amatérismus, naopak hudba zní nadstandardně profi. Pokud ale přeci jen chcete slyšet umění, dočkáte se v závěrečně instrumentální Tiwanaku.

Exorcizphobia má zkrátka jasno a svoji vizi zvládá dokonale zhmotnit. Rozumím tomu, že chce zůstat ortodoxně thrashmetalovou kapelou (i když si myslím, že hoši mají aktuálně na víc) a oceňuji, jak dobré songy dokázala v rámci žánrových mantinelů poskládat. Ukazuje se dle mého ale také, jak výjimečné bylo předchozí album. Instrumentálně a metalovou sofistikovaností je Spiritual Exodus asi výš a po zvukové stránce je lepší výrazně, nicméně skladby, byť šlapou jako hodinky, nejsou přeci jen tolik hitové jako ty z Digitotality. Problém to samozřejmě není, nicméně je fér to zmínit.

Spiritual Exodus je ovšem nahrávka trvanlivá. Nepodbízí se na první poslech a o to déle v přehrávači vydrží. Jsou zde momenty, které jsou opravdu cool a nepřejí se časem. Zpětně si navíc uvědomuji, že ty rychlé pecky na úvod (spolu s hoblovačkou Ring-Pass-Not) nejsou vůbec marné a mají důležité opodstatnění v tom smyslu, že takto prostě zní klasická Exorcizphobia. Rozpaky nejsou tedy na místě. Album je takové, jaké má být a je v pořádku. Cesta vzhůru může pokračovat.