Po velmi úspěšném albu Synergy vymodlili norští andílci Extol další thrash-emo-sekanici Blueprint. V mezičase desek došlo k výměně kytarových kazatelů, kdy na hranici splanuli Christer a Ole Børud. Náhradou se stali (s požehnáním Boha) Espewoll Glidje a Ole Sween (bez Ole(je) by nebylo Extol). Nevím, až jak dalece se dřívější členové podíleli na skládání not svatých, jelikož nějaký tragický hudební (stylový) odklon se nekoná.

Ztráta blackového pesimismu (hudební postupy a zpěv) už byla patrna na Synergy a i na novince se nic nemění. Snad jsou olejáři ještě více v zajetí dimenze dobré nálady, jelikož poslech Blueprint skytá přehršel pozitivní energie (jak v rychlosti, tak v emo zpívánkách). Kombinace nařvaných metalových honů na čerta a andělských chorálů funguje (a mám dojem, že fungovat dycinky bude), snad je oproti předešlé desce ve větší přímočarosti, aneb není přítomno větších stylových změn (jakoby násilných). Synergy bylo více o „nebe a dudy“, o pestřejších strukturách skladeb, novinka mi přijde více písničková, snad jednoduší, dávající vetší prostor čistému prozpěvování. Kdyby mi nepřišlo přitroublé nazývat hudbu slovy tvrdá a měkká, tak bych použil přirovnání, dle [1]: „Nějak nám kluci jedni maličko jedou na hniličko.“ Souhra kytar se dá nazvat klasickou, jedna řeže jeden riff za druhým, který je podbarven nějakým tím brnkáním. Prolínání zpěvů je také dodrženo (hezká melodie doplněna křikem), nějaké to zaskučení na odehnání démonů lze také zaslechnout. Pomalejší oddechová, leckdy emocionálně napjatá pasáž je šponovaná na maximální míru a ve vrcholu useknuta nějakým tím zaburácením (agresivnější zpěv, rytmické zrychlení, hutnost). Kvalita desky mi přijde ve stoupající tendenci, jako by na začátek byly umístěny „písničky“ a až ke konci dochází k originálnějšímu vyznění, k větší hravosti, k menší „podbízivosti“. Mimochodem poslední pecka The Death Sedative je u všech rohatých parádní.

Dovolil bych si tvrdit, že Blueprint není špatná deska, leč mi ďáblík v levé hemisféře faxuje, že Synergy překonáno nebylo. Deska i po více posleších nezanechá patrnější stopu, lze namítnout, že ani nevyvolává stavy nepříjemné, avšak tato neutralita je víceméně nic neříkající. V globálu je Blueprint dobře poslouchající se kolekce pěkných melodií (až někdy příliš sladkých) a svižnějších temp okořeněných řevem, která neobjevuje skryté gurmánské zážitky, ale dává pocit příjemně stráveného času.

Použitá literatura:
[1] Šedivec M. – Kovářík M. – Helar O.: Jak správně uvařit vejce, Plzeň, Trenýrky nebo slipy, 2007

Tak s tímto albem to norští pámbíčkáři Extol nebudou mít vskutku jednoduché. A má slova se potvrzují už jen tím, jak rozporuplné názory na Blueprint (celý název jinak je The Blueprint Dives) jsou, ačkoli je venku již několik měsíců - a to by mohlo docela naznačovat, že album mají nejen fanoušci kapely již naposloucháno.

Jenže, po předchozím výborném albu Synergy se Extol uchýlili ke své, jak to nazvat, poněkud klidnější (někdy až moc, Lost in Dismay, skvělá Pearl a bonusová Riding for a Fall) a snad epičtější poloze, a navíc, i skladby jsou trošku jednodušší než dříve. Výrazný prostor na desce se svým hlasem dostal Peter a jak uvedl Loo, i já sám na Blueprint vnímám vliv Opeth (hlavně Deliverance éry – nejen úvody Soul Deprived a In Reversal jsou jasné, ale všimněte si téměř následující tupačky v Soul Deprived, kde David hraje krásný tři na dva – to je hojně slyšet na Oku od Meshuggah) a opravdu jakýsi nádech starších art rocků, i když neříkám, že by se Extol nějak výrazně uchýlili pod tato křídla, jen možná více poodkryli své kořeny. Ano, určitě na to má také vliv personální rošáda v kapele.

Nesouhlasím pak s Vítqem, že Blueprint po odeznění nezanechá žádných stop, minimálně alespoň těch smutných ano, podobných Dead Soul Tribe. Extol ale i s mými výhradami nadále zůstávají poměrně věrni svému a jsou pro mne stále výjimečnou kapelou, která tvoří dle nezaběhnutého a využívá vlastních myšlenek k tomu, aby hudební trh obohatili i o něco ze studnice jména Extol.

Extol na nás mají políčeno s další deskou Blueprint a je to hodně zajímavá deska, které jsem stále ještě nepřišel pořádně na chuť, na rozdíl od předchozí Synergy, která přeci jen působila dojmem sevřenějším, tvrdším, rychlejším, a určitě už na první poslech i líbivějším. Proto se obávám, aby novinka nebyla tak trochu „chytrá past“. Je totiž více rozvláčnější, melancholičtější a nepochybně i přemýšlivější (asi se budu muset někde poohlédnout po textech). Netroufám si vynést verdikt, zda-li je tento krok pro kapelu dobrý či nikoliv, ale trochu se bojím, že Extol budou mít problémy se stálými fanoušky s tím, aby se jim deska zalíbila, jelikož se zde nalézá až příliš mnoho vyklidněných míst (The Things I Found, Void, The Death Sedative) a dokonce i vyložené popové záležitosti – Pearl by se klidně mohla hrát i na rádiích (kde by samozřejmě řekli, že jsou tam příliš „tvrdé kytary“), či brnkačka Lost in Dismay. Na druhou stranu je zde dán prostor novým postupům (v rámci kapely), které mohou přitáhnout posluchače nové, kteří holdují náladám á la Opeth (ústřední sekačka v Soul Deprived s tímtéž charakteristickým zvukem kytar). Nechybí ale ani tvrdé extolovské záležitosti jako In Reversal, Gloriana (zpočátku největší palba na desce, která se ve druhé části láme do středního tempa), From the Everyday Mountain Top (s velkou inspirací ve starých Voivod, ať již se týká skladatelských či zpěvových postupů) a na tvrdém disharmonickém riffu postavená Essence. Ve srovnání se Synergy je velký prostor dán taktéž čistému zpěvu, který prakticky nechybí v žádné ze skladeb. Jako typického zástupce desky bych volil skladbu Another Adam’s Escape, kterou bych charakterizoval jako střet Voivod, U2 rockového období a art rocku 70. let. No a udělejte si pak z toho nějaký kloudný závěr!