Nejprve vyzobnu z portfolia labelu Notrthern Silence několik jmen, která naznačí, o jakém žánru se dnes budeme bavit. Caladan Brood, Woods of Desolation a Saor jsou projekty, které aktuální blackovou scénou rezonují, posluchači zejména ve Spojených státech je vyzdvihují a dá se klidně říct, že jsou čelnými představiteli nové vlny atmosférického black metalu. Ten je v kurzu o poznání více v zámoří, ale i na evropské scéně jsou po dětských pokojíčcích rozeseti posluchači, kteří mu holdují. Já k nim patřím a vzhledem k tomu, že Faidra je jednočlenný projekt ze Švédska, jehož debut mocně uctíval Burzum, vlastně nechápu jen to, proč se k recenzi stavím až u příležitosti druhé desky Militant:Penitent:Triumphant.

Jakkoli jsem debut Faidra Six Voices až příliš přehlíživě nazval odnoží Burzum, její donekonečna opakované riffy a krápníkové klávesy (když říkám krápníkové – mám tím na mysli hlavně jejich tempo a „pestrost“) dokázaly znamenitě evokovat kontemplativní náladu. Bicí se také nikam nehnaly, naprosto dominantní bylo střední tempo a sveřepě jednolitý celkový zvuk. Pokud je mi známo, vydání Six Voices byl veskrze úspěch a Faidra si vydobyla dobré jméno v blackmetalových kruzích.

Faidra i na aktuální desce zjednodušuje blackmetalové výrazivo až k úplným základům. V kostce jde většinou ne o víc, než o repetici nikterak spletitých riffů s velmi postupným rozvojem a do nich zapuštěné klávesové melodie – tentokrát bych o nich už mluvil s větším respektem k instrumentaci než u debutu. Bicí tepou opět nejčastěji ve středním tempu, ale přece jen dynamičtěji a dodávají některým pasážím potřebnou naléhavost. Věru to z prvního poslechu nezní vůbec špatně. Místo agresivity je primární náladou zádumčivost, kterou podtrhuje obal Salvatora Rosy Saul a čarodějnice z Endoru. Spirituální přesahy nebudu vůbec hodnotit (tématem desky jsou hřích, pokání a odpuštění), ale zahloubanost, kterou předznamenává obal je cítit nejen z krátkých inter, ale i z celkově chmurně majestátní atmosféry alba. Posluchačsky je potřeba se na to připravit a nesnažit se navnímat Faidru v tramvaji při čtení pornografických brožur, ale najít si chvíli ke klidnému a soustředěnému poslechu.

Zároveň je na aktuální albu znatelný odklon od minimalismu debutu. To znamená, že meditace nad dvěma tóny se už téměř nekonají. Kytary nabraly dynamiku, songy rozvoj. Těžko se mi to vysvětluje, ale v případě Faidry mi z ryze osobních preferencí tento posun nepřipadá žádoucí. Frflat na to by ale byl svého druhu plivanec do zrcadla, protože z pohledu nezaujatého milovníka black metalu je na novince k ocenění nejen mnoho dílčích faktorů a rovněž celek nabízí dost kvalitního metalu.

Všech šest skladeb se nese ve stejném duchu, ale nosný riff se v každé z nich otočí tolikrát, že je už po pár posleších bez obtíží rozeznáte navzájem. Některé jsou dokonce tak zapamatovatelné, že si je můžete sami zabroukat na cestě zimní krajinou, jako arcipříklad mě napadá Parousia Delayed.

Dobré přijetí na metalové scéně svědčí o tom, že cesta Faidry je více než nadějná. Dark folk, který je domovským žánrem za projektem stojícího mě neznámého instrumentalisty, z alba necítím zdaleka tolik, jako stálou přítomnost sloupů podpírajících black metal a v první řadě pozdní Burzum.