Předně. Tahle recenze není psána s cílem sundat a nebo naopak povyšovat děčínskou skoro-legendu před ostatními. Z tohoto důvodu je protentokrát hodnocení orientační a budu se snažit spíše popsat pocity, které z poslechu Slaves of the God Machine mám.

Sedmá řadovka FLESHLESS si pěkně vyšlapuje ve stopách vyznačených na trase, kterou započala jejich Sensual Death Immitation (2003). Právě tahle deska jakoby více rozpůlila grindové období kapely a posunula misky vah blíže k deathmetalovému pojetí. Jestli na škodu, nebo ku prospěchu, nechávám již na vás. Každopádně FLESHLESS opustili nejhlubší underground a posunuli se (později i příslušnictvím k labelům) blíže širšímu publiku. Stále však zanechali ve své muzice hlubokou stopu (kurva, samá stopa) své minulosti. A tu si také drží dodnes, což jim slouží ke cti.

Zatímco Sensual… jsem považoval za skutečný posun, další dvě desky mne nechaly celkem chladným. Kapela se prakticky držela zavedeného mustru a neuhnula z něj ani o píď. Jen Jirka Lhota obměňoval obaly. Až přišla letošní novinka a ta přece jen posunula FLESHLESS zase o kousek dál.

Kapela opět v bzeneckém Shaarku (teď však s přispěním několika hostů) natočila velmi slušnou kolekci. Pro stávající fandy tedy určitě jednu z těch lepších. Pro ty z vás, kteří nemohou přijít FLESHLESS z jakéhokoliv důvodu na jméno, tím pádem nic extra nového nemám :). Jenže právě tohle je na Prokošově partě to nejlepší. Nependlují mezi styly a jsou věrni tomu „svému“. Trendy je nezajímají, protože jsou to „kovaní“ každým coulem.

Ale pojďme konkrétně, tady jsou plusy Slaves of the God Machine: FLESHLESS jsou uvěřitelní. Nehrají nic, co by nebylo od srdce. V jejich (dnes již více melodičtějším) pojetí death metalu (lehounce okořeněném grindem) jsou jasně daná pravidla, pěkně jako v autoškole. Kapela hraje s přehledem, Vláďův vokál zraje jako víno a Vitys za bicími žene tuhle mašinérii velmi rychle, navíc přesně. Jak jsem zmínil výše, nikdo je z téhle lodi jen tak neshodí.

Největší změny nastávají pochopitelně ve zvuku a způsobu kytar. FLESHLESS se na novince snaží znít ještě poněkud „plastičtěji“ a srozumitelněji deathmetalovému národu. A není to vůbec od věci. Účastníci tohoto „zájezdu“ evidentně neposlouchají doma jen death/grind.

Osvěžením jsou zcela jistě i hosté. Máme tu hned tři. Svým nezaměnitelným vokálem pomohl kapele již skoro „domácí“ Paul Speckman z MASTER. Ten si střihl hned dva songy. Fixed (mimochodem, tohle bude další koncertní tutovka) a Industrial Abuse. Jako další se do nahrávání zapojil Killy (MELANCHOLY PESSIMISM) v Truth in Flesh. V té se, mimo jiné, prvně výrazněji objeví výraznější melodická pasáž. No a nakonec nechybí ani sám Bruno (HYPNOS). Taktéž v Industrial Abuse a Mechanic Pregnancy. Pokud bych měl hodnotit přínos všech jmenovaných, určitě bych vyzdvihl zejména Speckmana, jehož výkon se mi líbí nejvíc.

Samotné hodnocení songů však dokazuje, že ty nejlepší kousky si pro sebe nechal sám kapelník. A ukrývají se v samotném závěru Slaves…. Jedná se o desátou Promised Salvation (s parádním kytarovým sólem) a následující Mindseething. Ta už si jede zase v typickém, houpavém tempu, jak FLESHLESS dobře známe.

A teď mínusy: Moc jich na téhle fošně ale nemám. Mohl bych namítnout, že je tady přece jen trošku „vaty“, ale ta je na každé desce. A oproti těm minulým je tady dobře rozpoznatelný každý song. Pěkně udělaný digipack mi lehce kazí vnitřek, kde mi moc nekoresponduje Lhotova kresba s tou, která je na titulce. Ale to jsou mušky, které jsou skutečně jen muškami.

FLESHLESS jsou zkrátka zpět a v dobré formě. A jak jsem již jednou zdůraznil, těm „svým“ nadělají s novinkou od Metal Age rozhodně radost. No a těm, kteří si tuhle recku přečtou jen proto, aby vzápětí vše tvrdě zkritizovali, mohu jen vzkázat: zkuste si to sami. A až dosáhnete toho, co tahle banda, můžete teprve hodit kamenem…